Část velkozemědělců tento týden před Úřadem vlády demonstrovala v obavě, že ministři zavedou stropy na dotace. Reprezentanti rodinných farem takový krok naopak podporují. Největší a nejdalekosáhlejší proměna českého venkova se ovšem chystá úplně jinde. A mnohem nenápadněji.
Nová vláda totiž do svého programu vložila také klauzuli, že přinejmenším "desetina zemědělské půdy bude do roku 2030 aktivně chránit opylovače a celkovou biodiverzitu". Dodatek pak přibližuje, že se tím myslí "meze, nárazníkové pásy, větrolamy, úhory". Leckomu to celé možná zní jako běžný úřední výčet, pokud ten záměr ale vyjde, může Česko za osm let vypadat úplně jinak než dnes.
Velké lány jsou možná nejviditelnějším rysem zdejšího venkova. Průměrné jihočeské pole měří čtyřikrát více než za hranicí v Horních Rakousích. Čtvrtina z našich lánů je dokonce větší než půl čtverečního kilometru. Napříč Českem vznikla poněkud bezútěšně monotónní krajina.
Koncentrace polí ovšem není jenom ranou malebnému domovu. Má také naprosto praktické následky. Každoročně z nich mizí ornice, která by naplnila dva miliony sklápěcích tatrovek. Nepřerušované lány k erozi přispívají, protože dešťová voda rychle stéká po svazích a půdu s sebou odnáší. Krajina také přišla o rozptýlenou zeleň, která bývala útočištěm zvěře nebo hmyzu. Předloni se v Česku ulovilo o 97 procent méně zajíců než v roce 1975.
Vládní plány by umožnily krajinu pomalu, krok po kroku měnit na zdravější, rozumněji spravovanou a příjemnější k životu. Pokud se ovšem provedou dobře.
Stát vůbec nemusí ukládat zemědělcům, jak mají na své půdě hospodařit. Elegantnějším řešením je oboustranně výhodný obchod. Různá pravidla se mohou například přiřadit k podmínkám, které musí dodržet každý, kdo žádá o agrární dotace. Stát přispěje subvencemi, pokud farmy na oplátku pomohou s oživením krajiny a zadržováním vody.
Změna jako bonboniéra
Důležité není konkrétní číslo, kolik půdy se přesně má proměnit. Mnohem více záleží na tom, jakým způsobem se to stane.
Především by farmáři měli dostat volnou ruku, jak konkrétně krajinu oživí. Patrně by šlo sestavit vědecky prověřený balíček nejlepších opatření. Jenomže každé místo má svůj svébytný obraz a svoji historii; každý zemědělec má svůj podnikatelský plán. A kdyby se desetina polí přeměnila v tisíce identických remízků, krajina bude sice členitější, ale přitom notně uniformní.
Pokud si zemědělci budou moci vybrat z pestré palety řešení, zvolí vždy to nejpříhodnější pro svou konkrétní situaci. Dobře posloužit může ledacos a fantazii by se neměly klást meze.
Zkusme jí tedy v jednom odstavci dopřát prostor také: Meze. Remízky. Zasakovací pásy. Polní cesty. Tůně. Biopásy pro zvěř nebo pro včely. Agrolesnictví, tedy například ovocné stromy rozmístěné v lánech. Úhory. Protierozní průlehy a příkopy. Stromy či stromořadí. Mokřady vytvořené ze zrušených meliorací. Místa v polích, kde se na jaře drží málo produktivní louže. Čejkoviště. Kamenné zídky. Zatravněné údolnice…
Myriáda rozličných provedení poskládá rozmanitější krajinu. V mnoha zemích se osvědčily takzvané faremní plány, které často financuje stát. Experti každému zemědělskému podniku na míru ušijí promyšlený projekt, jak využít možností, jež místní krajina nabízí, a začlenit přírodu do její produkce.
Hodně pomoci mohou i nenápadné nuance. Obdělávat menší pole je komplikovanější, proto by se pravidla snadněji plnila, kdyby umožňovala pole dělit zelenými ostrůvky tak, aby je traktor mohl snadno objet - spíše než mezí, která se potáhne od lesa k lesu.
Přitom jde o to, aby zeleň krajinu ve finále opravdu rozčlenila. Pokud by šlo nové regule naplnit tak, že se někde v rohu vyčlení jedno pole a oseje dejme tomu trávou, bude to sice pro krajinu jisté plus, ovšem monotónní lány se prakticky nezmění.
Přesně tak to totiž dopadlo, když se před lety zaváděl takzvaný "greening". Remízky, stromořadí nebo ochranné pásy, úhory, meze či tůňky tehdy nakonec přibyly na pouhých třech setinách vyčleněných ploch. Ke splnění požadavků totiž stačilo na příslušná místa vysázet například pole vojtěšky.
Koaliční strany chtějí pro přírodní prvky rezervovat deset procent půdy. Je to arbitrární číslo. Stejně jako každé jiné. Prakticky není fatálně důležité, jestli půjde o sedm, osm nebo deset procent. Pokud se ale vláda rozhodla pro kulatou desetinku, proč ne. Koneckonců ministři mají během několika dnů dokončit a odeslat plán, jak Česko hodlá v příštích pěti letech nakládat s evropskými agrárními dotacemi. Nová unijní pravidla chtějí, aby počínaje rokem 2023 žadatelé o subvence vyčlenili na přírodní prvky přinejmenším čtyři procenta orné půdy. Vláda tedy může začít na nich a v mezičase si nachystat jízdní řád, jak ve druhém kole dosáhnout deseti procent, která si vytýčila sama.
Rozčleň pole, zasaď strom, zapoj robota
Každopádně se členění polí nejspíš stane přelomovou událostí. Pokud se jej podaří provést smysluplně, mohlo by české krajině přinést největší proměnu od dob kolektivizace. Nicméně změní samozřejmě také zemědělství. Stát by proto měl zároveň farmářům pomoci, aby se novým podmínkám přizpůsobili. Jde o peníze. Ovšem nejen na vysazení stromů nebo vysetí trávy - ačkoliv na ně také.
Čím produktivnější a technologicky silnější zdejší farmy budou, tím proveditelnější se pro ně soužití s krajinou stane. Proto by stát měl paralelně s větším nasazením než doposud podporovat zemědělce v přípravách na novou ekonomiku. Posilovat jejich produktivitu a pomáhat jim zavádět sofistikovanější hospodaření s vyšší přidanou hodnotou. Může jít o investice do mlékáren, jatek, konzerváren a dalších malých zpracovatelských podniků podobného typu na venkově. Nebo financování precizního zemědělství, robotizace a práce s megadaty.
Protože obnově české krajiny se nejlépe povede, pokud bude součástí postupné, pozvolné, klidné, ale soustavné proměny ekonomických pobídek.
Autor, biolog, pracuje v Centru pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy.
