V neděli 8. června uběhne 25 let od poslední vykonané popravy v Československu. O trestu smrti se mezi lidmi mluví, je považován za „levné“ a „konečné“ řešení. Levné není, konečné ano. Popravený vrah už nemůže dál vraždit, to víme bez pochyb. Mezi lidem panuje názor, že poprava odrazuje další kriminálníky od chutě či snad odvahy vraždit nebo se dopouštět jiných těžkých zločinů. I to je zřejmě omyl.
Poslední československý popravený byl Slovák Štefan Svitek (29) z Podbrezovej, o němž se psalo jako o „ohavné bestii v lidské kůži“. Opilý muž zasadil sekerou 16 ran do hlavy své ženy, rozsekal obě dcerky, vytrhal z mrtvých těl vnitřnosti, rozhazoval je okolo sebe a ukájel se. Manželka, kterou zabil, byla těhotná, Svitek ještě živý plod rozřezal žiletkou. Těžko si představit ideálnější příklad vraha, po jehož popravě vyděšená společnost volá. A bylo a bude jí jedno, co těm zvrhlostem předcházelo, že byl Svitkův otec násilník, alkoholik, týral rodinu, syn si na to zvykl a považoval takové jednání za normální.
Poprava takového šílence (na Svitkově zcela vykolejeném chování nenajdeme nic normálního) je přiznáním společnosti, ve které žil, že si s takovými lidmi neumí poradit. Nechá je do toho spadnout, tomu zabránit neumí, ale neumí je napravit, změnit k lepšímu. Jakmile je někdo považován za nenapravitelného a okolí ohrožujícího, musí být izolován. Smrt je pak nepochybně dokonalá izolace od živých.
Poprava je tedy přiznáním společnosti, že na některé své členy nemá páky, že je neovládá, že se jich bojí, že u nich selhala. A to selhání řeší jejich odstraněním, konečným řešením. Navíc to vše probíhá podle práva, podle platných zákonů.
Čím dál víc zemí světa dnes považuje popravu za barbarství. Co je na ní barbarského? Vrah (dejme tomu Štefan Svitek) je chycen a stát, justice, ho poté taky zavraždí. Je to oko za oko, zub za zub, život za život. Není bráno v potaz, že se takový člověk od mala učil násilí, že nic jiného de facto nepoznal, neměl volbu. Abyste někoho mohli popravit, nesmíte vzít mnoho okolností, které ho formovaly, v potaz. Musíte hodně zavírat obě oči.
Argumenty pro trest smrti už byly zmíněny: jistota, že zločinec nemůže dál páchat zločiny, odrazení dalších, plus nesporný fakt, že odpadá nutnost držet delikventa za mřížemi, hlídat, živit, starat se o něj až do jeho skonu.
Nejsme tvůrci života
Základní argument proti trestu smrti je také jasný: nejsme stvořitelé, tvůrci života. Neumíme život vyrobit. Umíme ho velmi dobře ukončit, nedokážeme uměle nastartovat. Věda ještě není tak daleko a dost možná nikdy nebude.
Další argument je rovněž notoricky známý – hrozí justiční omyl. Žijeme ve vysoce sofistikované societě, která se velmi spoléhá na vědu a vědecké metody. Ale právě ta vysoká míra sofistikovanosti umožňuje důkazy nahrát, kupříkladu šikovně podstrčit DNA nepravého „pachatele“.
Základní argument proti trestu smrti je jasný: nejsme tvůrci života. Neumíme život vyrobit. Umíme ho ukončit, nedokážeme uměle nastartovat.
Není pravdou, že je poprava levná, levnější než doživotní uvěznění. Podle výzkumů je to naopak. Starší studie z konce 20. století ve státech USA ukazují, že trest smrti přijde draho. Odsouzený v první instanci se odvolá, odvolací proces je vysoce náročný a nákladný. Podle studií z Kansasu, New Yorku a Floridy stát zaplatil od 1,6 do 3,2 milionu dolarů. Uvěznění na doživotí je podstatně levnější. Bavíme se o právním státu, kde je odvolání dáno zákony a mnohdy se táhne celé roky. Snahy o jeho zjednodušení, zkrácení, by mohly vést k justičnímu omylu. Při odvoláních v USA se ve více případech ukazuje, že obviněný zločin nespáchal.
Česko je v tom specifické: dopravní nehoda kmotra Romana Janouška není u soudu vyřešena ani déle než dva roky poté, co se odehrála. Vražda je pak mnohem závažnější a odvolání proti trestu smrti by zřejmě trvalo ještě déle než ve zmíněných třech státech USA, kde zabere v průměru 8 let.
Odrazuje poprava další pachatele? Psychiatr Cyril Höschl ve své studii o trestu smrti v USA (1990) píše: „Když W. J. Bowers analyzoval četnost vražd ve státě New York od r. 1907 do r. 1963, shledal, že počet vražd vždy měsíc následující po popravě stoupl o něco víc než 2x. Vysvětluje si to celkovou brutalizací společnosti.“ Jak už řečeno, není dokázáno, že trest smrti odrazuje, dokonce možná naopak.
Fetišizovaná humanita?
Češi jsou podle průzkumů trestu smrti nakloněni. Nejen „ulice“, ale třeba i filosof Milan Machovec byl jeho zastáncem. Ve své knize Smysl lidské existence píše, že zrušení trestu smrti bylo předčasné například pro nájemné či sexuální vrahy. Pustí je z vězení a oni ve vraždění pokračují, neboť naše soudnictví dbá více o blaho pachatele než oběti. Machovec to chápal jako „fetišizovanou humanitu“, která společnost nebrání před zrůdami.
Deviované vrahy je ovšem možné odsoudit na doživotí a nepouštět na vycházky, pak mohou těžko někoho ohrožovat, pokračovat v zabíjení.
Podle exkluzivního internetového průzkumu společnosti SANEP z konce roku 2010 (11 329 dotázaných) by většina tuzemců trest smrti obnovila. Sdělilo to 65,5 procenta odpovědí. Zároveň však 52 procent respondentů mínilo, že u nás není splněna nutná podmínka, tj. vyspělý justiční systém.
Čím je společnost méně spokojená, tím je krvežíznivější. Počet příznivců trestu smrti by při nějakém dnešním průzkumu asi ještě stoupl. Jak ale ukázáno výše, touha po trestu smrti je založena na mylných představách. Navíc je vždy riskantní. Dokonce ani tam, kde se vrah dozná, nemusí mít soudce absolutní jistotu. Zdaleka ne všechny případy jsou tak jasné, jako byl onen poslední československý popravený Štefan Svitek. Podle mnohých nepochybně nemocný člověk.
Buďme vděčni, že u nás byl trest smrti v roce 1990 zrušen. „Dlouhodobý trend je jasný – trest smrti se stává minulostí. Apelujeme na všechny vlády, které stále zabíjejí ve jménu spravedlnosti, aby na trest smrti okamžitě zavedly moratorium a snažily se ho co nejdříve úplně zrušit,“ říká generální tajemník Amnesty International Salil Shetty.
