Co tím Milanović myslí? Nepůjde o nějaký magický okamžik, kdy svět obrátí list. Historické zlomy často přicházejí nenápadně a většina svědků těchto momentů si ani neuvědomuje, že se ocitají na prahu nové éry - dokud není pozdě.
V našem případě půjde o důsledek dlouhého procesu rozpadu ekonomického světa, který zde fungoval od 80. let minulého století. A je to právě Donald Trump, který paradoxně v této éře vybudoval své impérium a ztělesňuje rozklad starého systému i nástup nové geopolitické reality.
Co je to vlastně neoliberalismus? Je to přesvědčení, po dekády charakterizované dvěma pilíři: vírou v globální svět bez hranic a důrazem na deregulaci a volný trh. Globalizace měla přinést prosperitu všem a volný pohyb kapitálu měl zajistit, že ekonomické příležitosti překonají geografické i kulturní bariéry. Jenže skutečnost byla jiná - místo rovnosti vznikly obří propasti mezi bohatými a chudými. Slíbená demokracie se scvrkla na předem připravené "hry na volby", zatímco skutečná moc se koncentrovala v rukou oligarchů. A právě tady se Trump stal symbolem ironie dějin: dítě neoliberalismu, jehož bohatství vyrostlo na deregulacích a příležitostech globalizace, začalo systém bourat zevnitř.
V roce 2016 přišel Trump s politikou, která byla jakousi "populistickou vzpourou" proti systému, jenž ho zrodil. Zatímco neoliberální politika slibovala otevřenost a spolupráci, Trump přišel s heslem "America First", budoval obchodní bariéry, opouštěl multilaterální dohody a otevíral prostor pragmatickému nacionalismu. Jeho vláda nebyla žádným konzistentním politickým programem, ale směsí neomerkantilismu, ekonomického protekcionismu a cynického populismu. Přesto tento chaos dával smysl v jedné věci: odrážel konec jisté éry.
Technologičtí vizionáři - nová vládnoucí třída
Milanović však upozorňuje na něco ještě znepokojivějšího - na vznik modelu, který by se dal nazvat "globalizovaným caesarismem". Nová vládnoucí třída, jejímž typickým představitelem není ani tak Trump, ale spíše někdo jako Elon Musk, dává lidem velkolepé vize budoucnosti: kolonizace Marsu, levná elektřina pro všechny, chytrá města a pokrok za hranicemi fantazie. Ale pod touto lesklou slupkou inovací se ukrývá realita: elity si dál upevňují moc, zatímco politická participace občanů se scvrkává na účast ve volbách.
Trump a Musk jsou na první pohled protiklady, ale ve skutečnosti hrají podobnou hru - nabízí příběhy o velikosti a pokroku. Zároveň však podkopávají tradiční pravidla hry, která měla chránit rovnováhu sil a stabilitu.
Grónsko jako metafora
Tato nová realita mocenské politiky je vidět i v konkrétních příkladech. Vzpomeňme na Trumpovu nabídku koupit Grónsko. Co se zdá jako absurdní nápad, je ve skutečnosti ukázka staronového přístupu k geopolitice: pokud něco potřebujete, zkuste to koupit. Grónsko se svou strategickou polohou a bohatstvím nerostných surovin představuje klíčový bod v boji o Arktidu. Má jen 57 tisíc obyvatel a je ekonomicky závislé na Dánsku. Pro Spojené státy, jejichž rozpočet činí biliony dolarů, by byla "investice" do Grónska směšně malá. Stačilo by navýšit ekonomickou podporu, investovat do infrastruktury a získat vliv v regionu. Tento tah má ale symbolický rozměr: ukazuje, že svět se znovu posouvá k politice mocenských akvizic.
Taková politika je sice formálně jiná než anexe Krymu Ruskem nebo nároky Číny na Tchaj-wan, ale princip je podobný - státní suverenita se znovu stává předmětem vyjednávání a obchodování. A tady přichází otázka, jak je na tuto situaci připravena Evropa. Pokud by Dánsko skutečně o Grónsko přišlo, byla by to nejen geopolitická porážka, ale také důkaz, že Evropská unie není schopna čelit tlaku velmocí. Zatímco se unie snaží být "morálním hlasem světa", globální soupeření se vrací do módu "každý sám za sebe".
Návrat džungle?
Pokud mezinárodní instituce, jako je OSN či EU, přestanou být efektivními zárukami stability, svět se vrátí ke starým pravidlům džungle. A pravidlo džungle je jednoduché: silnější bere vše. Trumpova éra, se všemi svými excesy, poukázala na to, že řada globálních hráčů - od Číny přes Rusko po USA - už tento princip přijala.
Evropa, která kdysi hrála roli zprostředkovatele a "strážce pravidel", musí reagovat rychle. Buď se stane relevantním hráčem s vlastní vizí, nebo bude postupně odsunuta na vedlejší kolej. Trumpova epizoda s Grónskem není jen úsměvnou historkou, ale metaforou toho, jak funguje nový světový řád: velmoci hledají způsoby, jak oslabit své rivaly, získat vliv a přepisovat mapy světa.
Budoucnost plná paradoxů
Svět se změnil - to je zřejmé. Neoliberalismus se rozpadl pod tíhou vlastních slibů, které nenaplnil. Místo něj však nepřišla spravedlivější a stabilnější alternativa, nýbrž éra soupeření vizionářů a nacionalistických vůdců. Otázkou zůstává, zda lze tuto novou dynamiku zkrotit pravidly, nebo se musíme připravit na svět, kde zvítězí ti, kdo pravidla přepisují k obrazu svému.
Trump není jen "symbolem chaosu". Je maskotem hlubokých změn, které přetvářejí globální politiku i ekonomiku. Neoliberalismus končí, ale tím nekončí problémy světa. Naopak - ocitáme se na hranici nového období, kde budeme muset znovu definovat, co znamená svoboda, stabilita a moc.
