Tradičním milníkem amerického prezidentství je prvních 100 dní v Bílém domě. Ty bývají vždycky nejdůležitější; tvrdí se dokonce, že moderní prezidenti po úvodní stovce mají za sebou svoje největší úspěchy. Po zbytek jejich vlády se setkávají s daleko silnější opozicí - ideologické příkopy jsou už dávno vyhloubeny. Ale Donald Trump během svých prvních 100 dní neudělal skoro nic. Na sobotu 20. ledna připadá první výročí jeho inaugurace, a situace není o moc lepší.
Jistě, Trump za sebou pár výsledků má. Na konci roku se mu podařilo prosadit největší daňovou reformu za posledních 30 let. Tu sice jeho republikánští kolegové oslavují, je v ní ale jenom málo, co by mohlo přímo potěšit velkou část Trumpových voličů. Zaplnění volného místa u Nejvyššího soudu Spojených státu Neilem Gorsuchem je poměrně nekontroverzním úspěchem konzervativců. S ostatními posty se Trumpovi ale zdaleka tak nedaří. Z přibližně šesti stovek pozic, které má prezident zaplnit se souhlasem Senátu, jich stále zůstává přes 380, přičemž na více než 250 z nich Donald Trump zatím ani nikoho nenominoval.
Trumpovi se nedaří zrušit Obamovu reformu zdravotnictví. To přitom slíbil udělat první den v úřadu. Neúspěšné hlasování o zrušení o této reformy v létě 2017 bylo pro republikány naprosté fiasko. V rozporu s tím, jak o zdravotnictví přemýšlejí tradičnější republikáni, se Trump dokonce údajně svých poradců ptal, proč by nešlo rozšířit program Medicare, aby pokrýval všechny Američany - tedy de facto všeobecné pojištění. Trumpova kritika vlivu globalizace na Spojené státy mu sice během kampaně získala spoustu sympatizantů, jen těžko se dá ale říct, co ze své podpory mají právě jeho voliči.
Ostatně s tím, jak Donald Trump nakládá se svým prezidentstvím, souhlasí pouze něco nad třetinu Američanů - to jsou historicky nejnižší čísla po roce v úřadě. Není divu: sliboval, že bude prezidentem, který změní a zlepší Ameriku. Politická soukolí Washingtonu se ale po roce zdají být ještě zadřenější než předtím.
Trumpova administrativa je ta nejchaotičtější, co vstoupila do Bílého domu v živé paměti. Zmítají jí souboje několika frakcí. Jednu tvoří okruh lidí myšlenkově spřízněných s temným králem amerického alt-rightu Stevem Bannonem. Ten sice pozici poradce v Bílém domě po neshodách na konci léta opustil, ale jeho snadno rozpoznatelný apokalypticky mesiášský nacionalismus má na prezidenta stále jasný vliv.
Další frakcí je mainstreamový republikánský establishment. V počátcích Trumpovy administrativy byl těžištěm této skupiny bývalý předseda Republikánského národního výboru Reince Priebus, který otevřel komunikační kanály mezi prezidentem a předsedou dolní komory Kongresu Paulem Ryanem. Nakonec je tu pak Trumpova rodina v čele s Ivankou Trumpovou a jejím manželem Jaredem Kushnerem. Ti jsou - stejně jako v ne až tak vzdálené minulosti sám Trump - politicky v podstatě k nerozeznání od centristických demokratů blízkých byznysmenům.
Střety těchto frakcí a jejich soupeření o Trumpovu pozornost a přízeň jeho Bílý dům vysilují. Neefektivní administrativa tak nutí k zamyšlení: proč by vlastně voliči měli podpořit republikány při blížících se volbách do Kongresu? Jaké ideály vlastně strana představuje, si už nejsou jistí ani někteří republikánští senátoři, tak jak to má vědět volič? Z vágního odporu k elitám z měst nejde těžit donekonečna. Trump sliboval "vyčistit bažinu" Washingtonu. Teď je v ní naložený až po uši.
Zmíněný Steve Bannon ze své pozice šéfredaktora webu Breitbart pomohl Trumpovi do Bílého domu a následně několik měsíců sloužil jako jeho blízký poradce. Teď ale dává pouhou třiatřicetiprocentní šanci tomu, že Trump doslouží svoje první volební období. Impeachment, tedy odvolání amerického prezidenta Kongresem, je v kontextu skandály zaplaveného nekorektního prezidenta často a nadějně probíraným tématem mezi americkými demokraty. Nicméně by se měli být obezřetní, než k takovému kroku přistoupí.
Podle průzkumů říká asi čtvrtina Američanů, že Donalda Trumpa budou podporovat, ať už učiní v podstatě cokoliv. Prezident zároveň zdá se dělá všechno pro to, aby byl v roce 2020 v podstatě nezvolitelný. To by ale samozřejmě muselo znamenat, že demokraté budou schopni najít méně absurdního kandidáta, než jsou televizní hvězda Oprah Winfrey, Obamův viceprezident Joe Biden nebo šéf Facebooku Mark Zuckerberg. Všechno by ale mohlo být jinak, kdyby byl Trump donucen odejít z Bílého domu a žezlo by po něm přebral jeho viceprezident Mike Pence.
Pence je na rozdíl od nepozorného Trumpa velmi cílevědomý a podle všeho si moc dobře uvědomuje, jak blízko má k tomu, aby se sám ujal prezidentské funkce. S Mikem Pencem v oválné pracovně by byla rozštěpenost a nedisciplinovanost Trumpovy administrativy ta tam. Pence možná nemá trumpovský antiestablishmentový sex-appeal, ví ale, co chce, je to zkušený politický hráč a je napojen na slábnoucí, ale stále dominantní jádro republikánské strany.
Mohl by tak prosadit celou řadu podobných reforem, jako je ta Trumpova daňová. U Pence jako tradičnějšího konzervativce by přitom nebyly tak kontroverzní jako u Trumpa, tvářícího se jako populista nového střihu. Navíc po noční můře, kterou pro mnohé představuje velkohubý Trump, by Pence pravděpodobně mnozí centrističtí demokraté dokonce přivítali s otevřenou náručí.
Jejich smířlivý tón si jde snadno představit: "Mike Pence možná má pár škraloupů, jako to, že by chtěl léčit homosexuály elektrošoky, ale aspoň to není sprosté oranžové monstrum popírající všechno, v co my američtí liberálové věříme." Americká levice by si tak měla dvakrát rozmyslet, jak dále povede boj proti Trumpovi, a neměla by se bát být pragmatická. A hlavně by měla konečně začít nabízet něco lidem, kteří Trumpa ze zoufalosti pomohli zvolit. Nadějné záblesky tu jsou. Začnou je demokraté - počínaje volbami do Kongresu letos na podzim - ve větší míře proměňovat ve hmatatelná vítězství?
