Jazyk je klíčem k myšlení, do značné míry i k chování lidí. Teď jím zkouší odemknout Klaus Gehrig, šéf globálního koncernu Schwarz, pro který pracuje i 19 tisíc lidí v českých pobočkách řetězců Kaufland a Lidl. Směrnice zní: u nás ve firmě si budeme tykat. Všichni a všem. Má to zjednodušit a otevřít komunikaci mezi zaměstnanci a v důsledku dát schopným větší příležitost k vyniknutí.
Podle mluvčí českého Lidlu je tykání ve firmě dobrovolné a vyjadřuje úctu ke kolegům. S obojím se dá polemizovat: Klaus Gehrig listu Frankfurter Allgemeine Zeitung řekl, že "kdo si nebude s kolegy tykat, izoluje se. A to nedělají lidé, které potřebujeme." A jako znak úcty se alespoň v českém prostředí bere spíš vykání než tykačka. Dobrý den, pane Nováku, spíš než Jak se máš, Jardo.
Manažeři samozřejmě mohou nastavovat firemní kulturu, jak chtějí. Klidně kromě dress codu zavádět i talk code. V tak velké firmě s takovým rozpětím mezi sociálními statuty zaměstnanců – od nejvyšších direktorů po sběrače nákupních vozíků – to je ale zvlášť křečovité. Lámat společenské konvence a dělat z toho nástroj korporátního řízení nemá smysl. Cizímu člověku, který je o dvacet let starší a na společenském žebříčku očividně jinde než vy, normálně netykáte – tváří v tvář, písemně, ani po telefonu. A když naopak někdo tyká vám, nemusí to být vůbec příjemné.
Jistě, tu a tam kód tykání funguje, ale soustavná nedorozumění a trapasy jsou pravděpodobné. Požadovaná formální rovnost v oslovení může zaměstnance stresovat, budou se prát s tím, že nemají mluvit „jak jim zobák narost“. Nadřídit podnikovou směrnici společenskému úzu, to je pro řadu lidí úkorné. Ať už tykají, nebo je jim tykáno. Stres z přetvářky.
Tykání je a má být výrazem osobní volby. Od toho vůbec rozdíl mezi Vy-Ty existuje, proto s ním (nejen) čeština pracuje, je to součást jejího bohatství. Tvar oslovení je intimním rozhodnutí konkrétního mluvčího v dané situaci. Znásilňování přirozenosti nedělá dobrotu.
Tykání by mělo mít oboustranně rovnocennou kvalitu. Přetvařovat se je chyba. Hlavně to nelámat přes koleno. Představa, že si lidé mají tykat kvůli tomu, aby k sobě měli tak nějak blíž, je iluzorní. Tykání není počátečním stimulem harmonie. Příklad: Miloš Zeman před nějakým pátkem nabídl tykání Bohuslavu Sobotkovi. Ano, tihle dva si údajně tykají. Stejně tak Babiš s Kalouskem. Vzpomeňme na televizní duel Pavel Bém vs. Cyril Svoboda: „Cyrile, jsi křesťan? Aspoň trošičku se řídíš desaterem? A slíbíš, že tady nebudeš lhát?!“
V zemích s historickou zkušeností soudružského tykání potvrdí, jak falešná může tykací norma být, jak může sloužit k padělání skutečnosti. Soudruhu, měl by ses nad sebou zamyslet, provést sebekritiku. Viz v Kunderově Žertu pasáž, ve které vysokoškolský stranický výbor vyslýchá Ludvíka kvůli jeho pohlednici: Myslíš si, že se dá vybudovat socialismus bez optimismu? zeptal se jiný. Ne, řekl jsem. Tak ty tedy nejsi pro to, aby se u nás vybudoval socialismus, řekl třetí. Jak to? bránil jsem se. Protože optimismus je pro tebe opium lidstva, útočili. Jak to, opium lidstva? bránil jsem se stále. Nevykrucuj se, napsals to. Marx nazval opiem lidstva náboženství, ale pro tebe je opiem náš optimismus! Napsals to Markétě.
Tykání tohoto typu neznamená nic. V totalitě, ani v korporaci. Je to jen maska. Kterou lze využít, ale i zneužít – některé věci se říkají snáz, když se dotyčnému tyká.
Zaměstnanec může dostat přidáno, nebo padáka, v módu Vy i v módu Ty. Podstatný je reálný respekt, reálné pracovní podmínky. Pravidla podnikového jazyka nic neřeší, ale znemožňují rozlišovat mezi autentickou a shora reglementovanou důvěrností, překážejí odstínění barev jazyka. Předurčit podřízeným, jak mají mluvit, to je příliš vážná věc, než aby stála za oběť vidině firemní prosperity. Člověk musí zůstat suverénem své řeči, jen on k ní drží klíč.
