Stále sice nevíme, co přesně má Vladimir Putin v hlavě, ale na jeho perverzní logiku, postavenou na důsledném zaměňování příčin a následků, se lze spolehnout. Nejdříve u hranic s Ukrajinou shromáždil přes 100 tisíc vojáků, aby pak předložil Spojeným státům a NATO ultimativní požadavky, o kterých musel vědět, že jsou z většiny nepřijatelné. Když mu západní spojenci odmítli vyhovět, tvrdí teď, že aliance se snaží zatáhnout Rusko do ozbrojeného konfliktu a Ukrajinu k tomu využívá jako nástroj.
Vedle této zcela předvídatelné ruské propagandy si lze ovšem vsadit ještě na jednu věc, tentokrát na americké straně: Donald Trump nevyužije jediné příležitosti mlčet. Za normálních okolností bychom si politika, který prohrál volby a odešel z Bílého domu, už nemuseli všímat. Jenže Trump není normální bývalý prezident - opakovaně dává najevo, že by se chtěl do úřadu vrátit. Musíme to tedy brát tak, že už dost možná roztáčí svou předvolební kampaň. Avizuje, co by jako možná příští hlava státu udělal.
Trumpův pohled na současné rusko-ukrajinské vztahy je poučný. Předně připomíná, že klíčovým a často jediným ohledem jeho zahraniční politiky bylo nadměrné ego. A zadruhé - to už je překvapivější - odhaluje, jak profesionálně si ve srovnání s ním v tomto ohledu vede Joe Biden. Koho jímaly až dosud při pohledu na USA spíše rozpaky, musí uznat, že aktuální vystupování Bílého domu je zcela srozumitelné a pevné.
Trumpova slabost pro kolegu Putina
Slovo "srozumitelné" naopak nelze použít pro krizové komentáře Donalda Trumpa. Na jedné straně Bidena plísní, že je slabý a nemá respekt. "Biden naprosto zahanbil naši zemi na světové scéně. Ruský prezident Vladimir Putin už neohrožuje jen Ukrajinu, ale vyhrožuje, že jde na Kubu a do Venezuely," hřímal exprezident před deseti dny na mítinku v Arizoně.
O minulém víkendu na vystoupení v Texasu ale akcentoval bezmála opačnou notu. "Ve Washingtonu je teď každý posedlý tím, jak chránit hranici s Ukrajinou - ale ta nejdůležitější hranice světa není ukrajinská, je to ta americká. Prvním úkolem amerického prezidenta je obrana americké hranice," udeřil na své erbovní téma, jímž je ilegální imigrace do USA.
Trumpova mimoběžná prohlášení nemá dále smysl přebírat, nemají žádný společný jmenovatel, kromě toho, že říká, co právě potřebuje. Dělá, co se mu v danou chvíli osobně nejvíce hodí. Což platilo i o jeho politice vůči Rusku, která byla navíc charakteristická zvláštní osobní slabostí pro Vladimira Putina.
Vladimir sem, Vladimir tam, co by mu kdo vyčítal, on lídr, já lídr, v zásadě jsme jedna parta…, tak nějak Trump působil. "Proč by to měli být Rusové, kdo se vměšoval do amerických prezidentských voleb 2016?" uvažoval například nahlas v létě 2018 v Helsinkách na společné tiskové konferenci s Putinem. I ruský prezident v té chvíli vypadal zaskočeně z toho, jak moc si Trumpa ochočil. Za odměnu mu pak před zraky kamer daroval fotbalový míč.
Je celkem jedno, zda Trumpovo jednání vyplývalo skutečně z toho, že v Putinovi obdivuje silného vůdce s pevnou rukou, který si doma umí zjednat pořádek. Nebo zda jako byznysmen a realitní magnát živil myšlenku, že by bylo skvělé, kdyby se mu v Moskvě někdy podařilo vztyčit mrakodrap. Jeho politika vůči Rusku byla v každém případě podivná, uhýbavá a představovala také jeden za mála momentů, pro který k němu byli republikáni v Kongresu kritičtí.
Biden chtěl mít od Ruska pokoj
O Trumpově vztahu k Ukrajině bychom mohli mnohé z výše řečeného opakovat. Obecně platí, že nejvíce se o Kyjev zajímal tehdy, když to nějak souviselo s jeho domácími zájmy. Pro spravedlnost je ale třeba dodat, že na rozdíl od svého předchůdce Baracka Obamy se Trump odhodlal Ukrajině dodávat zbraně. Konkrétně to byly v roce 2018 protitankové střely Javelin.
Jenže už o rok později se jako partner Ukrajiny v jejím vzdoru vůči Rusku zcela zdiskreditoval. To když kvůli sháňce po možném kompru na svého volebního soupeře Bidena vydíral Kyjev a několik měsíců mu zadržoval vojenskou i finanční pomoc, kterou už před tím odsouhlasil Kongres. A aby toho nebylo málo, v ostrém kontrastu s obdivem pro Putina o Ukrajině mluvil jako o "naprosto zkorumpované" zemi plné "hrozných lidí", která je "částí Ruska".
S Trumpem zkrátka nikdo nikdy nevěděl, na čem vlastně je. Ani Ukrajina, ani NATO a ani Putin. I když ten měl výhodu, že Trumpovi byl - na rozdíl od řady politiků ze spojeneckých zemí - osobně sympatický.
Joe Biden je naproti tomu ve své politice vůči Rusku od počátku přehledný. A to natolik, až to vzbuzovalo obavy, zda nepůjde Putinovi z cesty nejen na úkor Ukrajiny, ale také zemí na východním křídle NATO. Moskvu sice potrestal za hackerské útoky proti americkým firmám a vládním úřadům a za vměšování do prezidentských voleb (oboje se stalo ještě za Trumpa), když čtyři měsíci po svém nástupu do Bílého domu na Rusko uvalil nové sankce. Jenže od prvního dne v úřadě bylo zároveň jasné, že Biden chce mít s Ruskem čistý stůl.
Okamžitě s Moskvou na dalších pět let prodloužil dohodu Nový start o kontrole strategických jaderných zbraní. A výše zmíněné sankce doprovodil nabídkou, že se s Putinem rád osobně sejde na neutrální ženevské půdě, kde pak prohlásil, že chce mít s Ruskem "stabilní a předvídatelný" vztah.
Útok na Ukrajinu by Rusko bolel
Bylo zcela zřejmé, že se chce vyhnout problémům, rozhodně nevyvolávat nové, a třeba i Kremlu v něčem uhnout. Dokladoval to například jeho postoj k problematickému plynovodu Nord Stream 2, kterému dala Bidenova administrativa loni v létě de facto zelenou, když zrušila sankce proti západním účastníkům projektu.
Mezi americkými spojenci ve střední a východní Evropě to oprávněně vyvolalo obavy, kam až - a v čem všem - bude Biden ochoten Putinovi ustupovat, aby nemusel Rusko řešit. Budiž ale řečeno, že v případě plynovodu necouvl ani tak moc vůči Moskvě, jako si spíše chtěl získat Německo, které potřebuje pro svoji asertivní politiku vůči Pekingu. Každopádně však Biden odsunul na vedlejší kolej zásadní bezpečnostní námitky Kyjeva i řady spojenců z NATO - Polska, Pobaltí, Rumunska, Česka i Slovenska. A právě tyto země tak na začátku současné krize hleděly k Bílému domu s velkými obavami.
Jak na ruské vydírání vojenským vpádem na Ukrajinu zareaguje? Nebudou jeho meze až příliš pružné? V tuto chvíli je odpověď jednoznačná. Bidenova reakce je o dost razantnější, než Vladimir Putin čekal. Na Ukrajinu směřují americké zbraně, v zemích východního křídla NATO Američané posilují svoji přímou vojenskou přítomnost. V nadstranické shodě, která je jinak dnes ve Washingtonu prakticky vyloučená, připravují Bílý dům a Senát sankce, které by měly Rusko, včetně tamní "věrchušky" kolem Putina, opravdu citelně bolet.
Joe Biden překvapuje. V tom horším, když se zdá být slabým prezidentem (vzpomeňme na Afghánistán). Teď se mu to ovšem v pravý čas podařilo v dobrém. I když nevíme, zda Putin není už od počátku odhodlaný k útoku, cena, kterou by za to zaplatil, je nyní osobním přičiněním Joea Bidena mnohem vyšší, než s jakou ruský prezident původně kalkuloval. A s pravděpodobností na hraně jistoty lze říct, že i mnohem vyšší, než kdyby v Bílém domě právě úřadoval Donald Trump.
