Jan Gazdík Jan Gazdík | Komentáře
18. 2. 2015 16:30

Ukrajinu ničí také způsob válčení její armády

Ukrajinská armáda bojuje spíš starými "sovětskými" metodami. Kdežto na straně separatistů stojí ruští důstojníci nové generace, kteří o vedení moderní války něco vědí.
Ukrajinské velení dává doněckým a luhanským Ukrajincům příliš mnoho důvodů k tomu, aby ve vlastní armádě spatřovali úhlavního nepřítele. (Snímek palbou zasaženého obytného domu v Doněcku.)
Ukrajinské velení dává doněckým a luhanským Ukrajincům příliš mnoho důvodů k tomu, aby ve vlastní armádě spatřovali úhlavního nepřítele. (Snímek palbou zasaženého obytného domu v Doněcku.) | Foto: Reuters

Kyjev to možná dosud netuší, ale východní část své země - vzbouřený Doněck s Luhanskem - už dávno ztratil. A pokud si to politická reprezentace Ukrajiny začíná přece jen uvědomovat, bude jí zřejmě ještě nějakou dobu trvat, než si tuhle pro ni pokořující a hořkou realitu (natož veřejně) přizná.

Na počátku prohry (a ničím jiným než prohrou ztráta Doněcka a Luhanska pro Ukrajinu nebude) stojí chybná strategie prezidenta Petra Porošenka, který je přesvědčen o tom, že celistvost rozpolcené země lze zajistit s pomocí armády, neřkuli vyhlášením protiteroristické operace. A i kdyby mu to nakonec přece jen vyšlo, tak na jak dlouho? Způsob válčení ukrajinské armády (ukrajinský generál ve výslužbě Volodymyr Ruban ho v rozhovoru pro Aktuálně.cz označuje za amatérský, vrcholně neumětelský a ve svých důsledcích i barbarský) odhání totiž od Kyjeva i k němu dosud loajální Ukrajince z Doněcka a Luhanska. Metoda spálené země není věru v jednadvacátém století a navíc v Evropě už hezkých pár let tím nejvhodnějším způsobem, jak prosadit - byť i správné - myšlenky.

Jak by to asi dopadlo v počátcích devadesátých let minulého století v Československu, pokud by prezident Václav Havel vyslyšel některé umanuté jestřáby ze svého okolí a poslal na Slovensko armádu, jen aby udržel v jednom státě již rozcházející se Čechy a Slováky? Federalista Havel naštěstí šílené návrhy odmítl jako kontraproduktivní. Uvědomoval si totiž, že podobná akce by jeho vysilující boj o udržení společného státu definitivně pohřbila, nemluvě už o možném krveprolití. Dnes mají i proto s přispěním Havlovy chladné hlavy - a možná i selského rozumu - Češi a Slováci k sobě blízko snad jako málokteré dva národy. Prostě se pokojně, jakkoliv pro mnohé z nich bolestně, rozešli.

Autor těchto řádků vyslechl v uplynulých měsících desítky Ukrajinců z Doněcka, na nichž bylo s přitvrzujícími se boji stále více patrné, jak je způsob vedení války ukrajinskou armádou den po dni a týden po týdnu vzdaluje od Kyjeva. Jejich kritika se jistěže týká i separatistů. Problém je ale v tom, že ukrajinské velení dává doněckým a luhanským Ukrajincům příliš mnoho důvodů k tomu, aby ve vlastních ozbrojených silách spatřovali úhlavního nepřítele. A jak říká Volodymyr Ruban, "pokud separatisté operují v sídlišti, v němž žijí tisíce lidí, není možné spustit na ty domy masivní dělostřeleckou palbu. Je třeba zlikvidovat protivníka jiným způsobem. Selektivně, přesnými údery, vysláním speciálního komanda." V opačném případě zasévají sami Ukrajinci mezi své krajany nenávist na desetiletí. Už nyní je natolik nesmiřitelná a patrná, že bude na Ukrajině přetrvávat ještě v době, kdy si dnešní zdivočelí bojovníci budou užívat důchodu.

Válka na Ukrajině není jen primitivním bojem o pouhé území, jak jsme tomu byli svědky v té druhé světové; ale také válkou o lidi, kteří na něm žijí. A tyhle doněcké a luhanské Ukrajince (a oni se za ně také hrdě prohlašují) Kyjev s každou další lidskou obětí či vybombardovaným domem nenávratně ztrácí. "Hlavní strategií prezidenta Porošenka, jakkoliv to měl po nástupu do funkce nesmírně složité, mělo být neválčení. Program, že za celistvost Ukrajiny bude sice tvrdě bojovat, ale ne silou, respektive tak barbarsky, jak nyní bojuje. Vybral si ale na poměry jedenadvacátého století dost brutální cestu, na níž Ukrajina nemůže zvítězit, která ji ekonomicky ničí, rozděluje samotné Ukrajince a nahrává do karet Vladimiru Putinovi. Ten je naopak jako ryba ve vodě," dodává k tomu český generál Jiří Šedivý.

Tragédie dělící se Ukrajiny odhaluje ještě jiný aspekt konfliktu: až zoufalou technickou zaostalost ukrajinské armády, o operačních schopnostech jejich velitelů ani nemluvě. Kam se poděly stovky ukrajinských důstojníků, kteří po rozpadu sovětského impéria vystudovali prestižní válečné akademie v USA, Británii, Francii nebo Německu? Ze zanedbané a korupcí prolezlé ukrajinské armády už podle všeho většina z nich dávno odešla. A zbyli ti, kteří válčí sovětskými druhoválečnými metodami. Poznání je to frustrující tím spíš, že na straně separatistů stojí ruští důstojníci nové generace, kteří o vedení moderní války něco vědí. Tudíž i o tom, že o vítězství rozhodují nejen dobytá území, ale především tamní lidé. Vždyť i "sovětské carství" přišlo nakonec o přízeň (pokud ji vůbec kdy mělo) všech národů, které Rudá armáda obsadila. Tahle zásada, ignorovaná ukrajinským vedením, je hlavním poučením z doby studené války a pádu celého komunistického impéria. A koneckonců i z dnešního ukrajinského konfliktu.

 

Právě se děje

před 14 minutami

Italští poslanci vyslovili důvěru vládě premiéra Conteho. Kabinet v úterý požádá o důvěru také druhou komoru Senát, kde ale nemá zaručenou většinu

Zdroj: ČTK
Další zprávy