Advokáti jdou do útoku. Nelíbí se jim, jak někteří státní zástupci pracují. Založili Unii obhájců ČR. Spolek na začátku tvoří sedm advokátů. Vede je prezident spolku Tomáš Sokol. Podle něj „ti, kdo stojí na druhé straně, ztrácejí kontrolu“. Míněni především státní zástupci a také policisti. Ne všichni, jen někteří.
Co unie státním zástupcům vyčítá? Ztratili prý sebereflexi, chybí nad nimi kontrola, za svá rozhodnutí nenesou odpovědnost, za excesy se neomlouvají, ale snaží se je legalizovat. Potlačují procesní práva, spravedlivý proces se vychyluje na stranu represivních složek, obcházeny jsou ústavní normy. „Tento styl uvažování se pozvolna mění v trend, kterým je snaha o disbalanci, o porušení rovnováhy,“ říká Lukáš Trojan, viceprezident unie.
Nemá jít jen o mediálně známé případy. Spolek chce spolupracovat s advokáty z regionů. „Velké kauzy jsou jenom odraz toho, co se děje v regionech. Problém začíná prorůstat společností napříč, je to skutečně systémová závada,“ řekl advokát Trojan. Jeho kolega Filip Seifert dodává: „Klienti jsou od počátku neprávem obviněni, a to veřejně. Často se teprve pak hledají za každou cenu důkazy.“
Podle advokáta Tomáše Gřivny policie nevyhledává se stejnou péčí důkazy v neprospěch i ve prospěch obviněného. „Policejní orgán a státní zástupce se od počátku trestního řízení stylizují do role protivníka obviněného, mnohdy doprovázeného touhou té které úřední osoby po osobním zviditelnění, a to prakticky bez osobní odpovědnosti.“ To je samozřejmě špatně.
Jaké kauzy uvádějí obhájci jako vzorové? Případ bývalé starostky Libušína a ředitelky tamní základní školy Marcely Minaříkové. V roce 1999 byla zadržena před svými žáky pro zneužití pravomoci veřejného činitele, poškozování cizích práv a zpronevěru. Kauza se táhla 11 let. Minaříková byla zproštěna obžaloby v plném rozsahu.
Lipnu škoda nevznikla
Případ Luďka Kuly, bývalého generálního ředitele Vězeňské služby, který byl od roku 2012 stíhán za nákup objektu ve Vidnavě, ač obchod schválil tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil po doporučení odborné komise, kterou vedla Lenka Bradáčová. Opět zneužití pravomoci veřejného činitele a porušování povinností při správě cizího majetku. Obvinění bylo zrušeno. Stíhání zastaveno.
Případ starosty Lipna nad Vltavou Zdeňka Zídka. Byl obviněn, že uzavřel nevýhodné smlouvy na pozemky a Lipnu způsobil škodu za 120 milionů korun. Soud zjistil, že se nejednalo o trestný čin, neboť nevznikla škoda.
Obhájci se hněvají právem. Případů, kdy policie „ujela“ a žaloba ji v tom podporovala, nalezneme dost. Není na škodu, když se privátní, na státu zcela nezávislý, profesně zdatný spolek rozhodne státní moc kontrolovat. Navíc nejde jen o případy, kdy je někdo nezákonně stíhán, ale i o případy, kdy jsou určité osoby nezákonně nestíhány. Ty už ovšem unie obhájců nezajímají.
Jak už řečeno – je dobře, když bude přípravné řízení pod co největší kontrolou. Ale vůči advokátům buďme velmi, velmi obezřetní, hájí svoje zájmy, zájmy svých klientů, které nemusí splývat se zájmem veřejným.
Potíž unie tkví v tom, že vznikla na pozadí „kauzy Nagyová“ a kauzy tří poslanců (rebelů) ODS, kteří se vzdali mandátu a policie i státní zástupci mínili, že se jednalo o korupční jednání. Tuto domněnku jim zatrhl až Nejvyšší soud. Jeho rozhodnutí však bylo částí veřejnosti vnímáno jako pochybné a politikům nahrávající.
Podivné také je, že v minulých letech advokáti neměli potřebu zakládat unii a poukazovat na zcela opačný trend, tj. nic nevyšetřovat. Když byly případy potichu odkládány a uklízeny, advokáti mlčeli, protože se tak v některých případech dělo v zájmu jejich klientů. (Takže je vlastně logické, že mlčeli, ale důvěru to nevyvolává.)
Unie obhájců ČR vzniká až v době, kdy se u nás něco děje, kdy si kmotři a politici nemohou být jisti, že mají na žalobě ono staré dobré krytí. Kde bylo těch sedm statečných, když se kauzy zametaly pod běhouny?
Advokáty zlobí „uši“
Případy, které uvádějí, ale také další kauzy, jež zmiňují (třeba neoprávněné stíhání Věry Jourové), sice trvaly dlouho, ale nevyústily v justiční omyl. Jourová je dnes ministryní. Justiční systém klopotně, hrozně pomalu a s mnoha chybami, ale přece jen rozhodl správně.
Obhájci vyčítají žalobcům třeba to, že jsou advokáti hojně odposloucháváni. Je však známým faktem, že nasazení odposlechu povoluje soud. Ne státní zástupce. Proč tedy útočí jen na žalobce, proč ne i na soudce? Odpověď je jasná, do toho se jim nechce. Žalobci jsou jejich soupeři v procesu, ale rozlít si to u soudců? To radši ne.
Obhájci se místy pohybují na tenkém ledě. Kritizují nadměrné používání odposlechů (v kauze Nagyová ovšem byly zjevně namístě), ale i jejich úniky na veřejnost! Ty kupříkladu advokát Václav Vlk hází jedině na policii a státní zástupce. Lidé v médiích však vědí, že je pouštějí i advokáti s plným vědomím, že to dělat nemají. Takže ta kritika se pak zdá místy absurdní.
Advokát Vlk říká, že 95 procent státních zástupců jsou lidé, kteří dělají, co dělat mají. „Ale těch pět procent se podle našeho názoru utrhlo z řetězu a zvláště v oblasti přezkoumávání politických odpovědností se snaží dokázat, že budou vládnout státu.“ Jde o kauzu Nagyová. Podle advokátů by asi bylo lépe, kdyby ono spolčení politiků, kmotrů a úplatných žalobců pokračovalo dodnes. Jako v době, kdy se ještě do unie nesdružili.
Jak už řečeno – je dobře, když bude přípravné řízení pod co největší kontrolou. Ale vůči advokátům buďme velmi, velmi obezřetní, hájí svoje zájmy, zájmy svých klientů, které nemusí splývat se zájmem veřejným.
