Peníze, které prostřednictvím mikroúvěrů od banky Gramín získalo již šest a půl milionu klientů, pomohly na nohy mnoha jednotlivcům, kteří by u klasických bank neměli šanci. Přitom se nejednalo o nijak vysoké částky. Mnohdy však i pouhých sto euro dokáže změnit celý život - umožní lidem v rozvojových zemích otevřít si svoje vlastní malé kadeřnictví, nakoupit osivo nebo zboží ve větších objemech, zkrátka je naučí podnikat.
A proč Nobelova cena míru, a ne spíše cena za ekonomii, mohli by namítnout mnozí. Udělení Nobelovy ceny míru je podpořeno poněkud komplikovanou, nicméně nezpochybnitelnou logikou - ekonomický rozvoj posiluje demokracii a lidská práva a právě ty jsou základním předpokladem míru. Tento široký výklad "míru" Nobelův výbor uplatňuje už od předminulého roku, kdy cenu získala keňská ekoložka Wangari Muta Maathai.
Letošní laureát Nobelovy ceny míru jakožto ředitel bangladéšské vesnické banky vycházel z jednoduché myšlenky - i nemajetní lidé jsou schopni splácet úvěr. Myšlenka samotná však nová není - vědí o ní tradiční vesničtí "lichváři" a od osmnáctého, respektive devatenáctého století s ní pracovali mimo jiné Jonathan Swift v Irsku, Friedrich W. Raiffeisen v Bavorsku či František Kampelík v českých zemích.
Banka Gramín, kterou Junus založil, je jednou z více než tří tisíc oficiálních mikrofinančních institucí, které dnes po světě existují. Mikroúvěry jsou v současné době hlavně doménou žen - celosvětově si ženy berou 84 procent úvěrů. V případě banky Gramín tvoří ženy dokonce 97 procent. Statisticky vůbec nejlépe fungující formou mikrokreditu jsou malá družstva žen, jejichž členky mezi sebou solidárně ručí. Někde jsou však věřitelská družstva mužskou populací považována za aktivitu pouze ženskou, nepříliš prestižní, provozovanou vedle péče o rodinu a domácnost.
Nevládní organizace chápou mikroúvěry jako jednu z forem rozvojové spolupráce. Je to způsob, jak dostat finance k těm nejchudším a zajistit jim živobytí. Peníze se oproti klasickým rozvojovým projektům točí a omezené zdroje tak mohou pomoci více lidem, navíc těm motivovaným, kteří jsou schopni finance využít. Úvěry ale dnes nabízejí i finanční instituce, které spatřují i v chudých lidech novou klientelu. A dosavadní vývoj ukazuje, že na mikroúvěrech se vydělávat dá.
Kritické hlasy vyčítají mikrokreditům hlavně vysoké úrokové sazby a nízké půjčované obnosy. Roční sazby kolem 20 procent, tak, jak je nastavila banka Gramín, nebo dokonce až 70 procent u většiny latinskoamerických mikrofinančních institucí, jsou v porovnání s úvěry našich bank velmi vysoké. Jenže - když započtete administrativní náklady, které dosahují někdy až třetiny půjčované částky, sazby hned vypadají přiměřeněji.
Potenciál mikrokreditů dobře známe i z české historie - za první republiky byly drobné půjčky finančním zdrojem pro nejchudší vrstvy společnosti a v roce 1947 měla úvěrová družstva na milion tři sta tisíc členů, což představovalo 16 procent obyvatelstva. V celosvětovém měřítku by to bylo číslo jistě úctyhodné. Teď už jen záleží na české vládě, aby umožnila mikrokredity poskytovat legislativně i správně v rámci zahraničních rozvojových projektů. Česká republika by tak mohla přispět k udržitelnému rozvoji podnikání ve světě, a přitom s českou tradicí.
Autorka pracuje ve společnosti Člověk v tísni
