Do Evropy prchají statisíce žen, dětí a mužů. Oni utíkají před bídou, válkami a hladem, my utíkáme před nimi. V Lucemburku se v úterý sešli ministři zemí Evropské unie, aby se pokusili řešit imigrační krizi, která dolehla na země jako Itálie, Řecko a další. Nebo aby o ní jenom mluvili.
Za nás tam letěl ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD). Před odletem oznámil postoj české vlády: „Musíme si uvědomit, že řešíme následek a neodstranili jsme příčiny.“ Povinné kvóty odmítáme. Běžence chceme přijímat jedině dobrovolně. Evropská komise nám hodlá poslat 1863 zoufalců během dvou let, 1238 ze Sýrie a Eritreje povinně, 525 dobrovolně.
Povinné kvóty odmítá 10 z 28 zemí Unie. Proti jsme my, státy visegrádské čtyřky (V4) i třeba Británie. Německo a Francie by podle Komise měly vstřebat skoro 40 procent utečenců, což se jim nelíbí. Není divu, uprchlíků v minulých letech přijaly tyto státy miliony. Tvrdě oponuje Maďarsko. V Rádiu Kossuth premiér Viktor Orbán pravil: „Na stole jsou všechny návrhy, včetně možnosti úplného fyzického uzavření hranic.“
Obrovské množství běženců, jichž denně přibývá po desítkách či stovkách, nezvládá Itálie. Pokud jí Unie nepomůže, vyhrožuje „jednostrannými kroky“. Premiér Matteo Renzi vyzývá, aby bylo změněno pravidlo bezpečné první země. Podle této zásady mají státy právo vracet uprchlíky zpět první zemi Unie, do níž uprchlíci vstoupili a kde jim nic nehrozilo.
Další zásadní změna evropské politiky. Rakouská ministryně vnitra Johanna Miklová-Leitnerová oznámila, že její země přestala vyřizovat žádosti o azyl. Žádá eurokvóty. Počet žadatelů o azyl se v Rakousku v lednu až květnu zvýšil skoro o dvě stě procent. Vídeň dál nechce udělovat vysoké množství azylů. Žádá o pomoc další eurozemě.
Je to jejich problém, ne náš...
Expozice je jasná. Nastal malér, který Unie neumí, nechce, není ochotna řešit. Běženci se hromadí v nárazníkových zemích jako Itálie, které nemají kapacity na ochranu svých hranic. Navíc podle platných mezinárodních dohod a úmluv žadatele o azyl nelze odmítnout.
Jinak reagují země, kam uprchlíci přicházejí, jinak pak ty, které by jim měly pomoct. Opravdu nízký argument, známe ho i z internetových debat, zní: Ať si pohlídají hranice, je to jejich problém. Česko je na tom dobře, kolem samé státy EU, „bezpečné země“, takže bychom teoreticky nemuseli přijmout skoro nikoho.
Reakce Maďarska, zavřeme hranice, to je přímý útok na podstatu EU, na průchozí, otevřené vnitřní hranice. (Mimochodem bych se dost divil, kdyby Maďarsku hrozil stejný nával jako Německu nebo Rakousku. I když tam ze Srbska proudí dost běženců.)
Krok Rakouska, stop vyřizování azylových procedur, je dalším odskokem od podstaty evropských hodnot. Vídeň se bojí, že tlak imigrantů nezvládne. Každý, kdo od nás jezdí do Rakouska, vidí ten rozdíl, ta zem nabídla útočiště statisícům utečenců.
Jinou ránu pro současnou Unii zvažuje Itálie. Zrušit princip první bezpečné země by byla velezměna. Nejvíc by na ni doplatilo Německo; tam utečenci míří, do ráje. Před lety jsem vyjednával readmisní dohodu (Rückübernahmeabkommen) s Němci. Velmi jim záleželo na tom, aby Česku mohli vracet uprchlíky, kteří přišli k nám a „přes zelenou“ hranici k nim. - Zrušení první bezpečné země by v Evropské unii znamenalo revoluci.
EU je projekt dohody a spolupráce, solidarity. Ne zacpaných uší a vší silou zavíraných očí. Pokud skončí ochota se dohodnout, ochota si pomoct, nemá Unie smysl. Zažívá nyní dvě těžké zkoušky. Jednou je postoj k ruské agresi; tam jakž takž drží. Druhou představují uprchlíci. Tady Unie selhává. Tady my selháváme.
Bez vůle pomáhat Unie skončí
V čem? Neslyšel jsem, že by vláda chtěla dát víc peněz na uprchlické tábory a na podporu azylantů. Rok slyšíme antiuprchlické argumenty typu: Nemáme kapacity. Žádné nové se však nevytvářejí. Ochota pomoci Itálii a jiným zemím s azylanty je nulová. Nic neděláme a udržujeme si možnost stále v Bruselu (či Lucemburku) opakovat: Nejsme na to připraveni, sorry, rádi bychom, ale...
Šéf Amnesty International Salil Shetty tvrdí: „Jsme svědky nejhorší uprchlické krize naší epochy, během níž se miliony žen, mužů a dětí snaží přežít brutální války a zacházení pašeráků lidí a vlád prosazujících své sobecké zájmy namísto projevení základní lidské solidarity.“ Přesné, pokud jde o nás.
Megatrapný argument, proč utečence nechceme: Musí se vyřešit situace v jejich zemích, ne jim dělat místo tady. Krutý postoj. Před válkou prchly čtyři miliony Syřanů. Zdrcující většinou (přes devadesát procent) se o ně starají sousední státy. V Libanonu dnes uprchlíci představují dokonce pětinu populace. Válka v Sýrii je a dlouho bude. Plkat o tom, že by být neměla, a nechat ty lidi umírat hlady je hrozné.
Možná nám to zatím uniká, ale pokud si země EU v této těžké situaci nedokážou pomoci, pokud nepomohou kupříkladu Itálii, pokud odmítnou přijímat azylanty, pak Unie skončí. A zlé to bude pro nás. Horší než pro Rakušany nebo Němce.
Pavel Šafr, editor Svobodného fóra, napsal na Facebook: „Když slyším ze všech stran to běsnění proti uprchlíkům, tak bych si dovolil připomenout, že dobrý člověk se vyznačuje zejména tím, že má srdce. Je absolutně jasné, že Evropa nemůže pomoci všem a musí příliv zabrzdit. Ale to neznamená, že se budeme chovat jako amorální svině. A že se vybodneme na Italy.“
Někteří však tvrdí, že nejde o srdce a o morálku, nýbrž o pud sebezáchovy. Tento pud zřejmě velí: Je někdo v totální nouzi? Prchá před jistou smrtí? Vykašli se na něj. Máme tedy volbu, buď Evropu lidskou, připravenou pomáhat, nebo Evropu pudu sebezáchovy.
