Psal jsem minulý týden o českých úřadech, o tom, jak občan žádá třeba o povolení přestavět starou garáž na novou, přičemž se taková samozřejmost vleče a vleče a vleče. Žadatel nabude dojmu, že pro úřad žádné lhůty neplatí, zatímco on je musí přesně dodržovat (viz třeba kontrolní hlášení DPH a další a další věci).
Na text "Úřad je bůh, lhůty pro něj neplatí. Občan jen ubohý červ, který žije v kafkárně" přišla řada reakcí. Většina popisovala to samé: občan žádá o přestavbu nebo menší stavbu, jednání trvá nekonečně dlouho, odčerpává energii, bývá ponižující. Častá výtka: "Já všecko dodržuju, řízení trvá přes rok a vedle staví obludnost, která všechny štve a povolili ji hned i přes odpor sousedů."
Tohle kupříkladu v hlavním městě známe. Vám nepovolí zahradní domek, protože se sousedi vzepřeli, ale obří dům, který zastíní okolní stavby, zničí výhled, odcloní slunce, je povolen i přes odpor dotčených. Často se (kupříkladu v Praze 6) starousedlíci brání veleprojektům, které ničí původní ráz místa, padnou kvůli nim stromy a keře. Místní sepisují petice, ale je to, jako by hrách na stěnu házeli.
Odtud pak občan soudí, že developeři buď mají "tlačenku" na úřadu, nebo svůj projekt uplatili. Pocit nepříjemný, starousedlíkům se smrskne životní prostor, přibude aut, charakter místa se změní k horšímu. Nejen ve velkých městech panuje nerovnost v přístupu k úřadu. Státní správa je sice jakoby oddělená, ale politici ji, zdá se, často negativně ovlivňují.
Ještě zoufalejší souboj s byrokracií než čeští občané zažívají cizinci. Jejich žádosti o různé typy pobytu či občanství se vlečou roky. Viz skandální případ čečenské rodiny, která žije v Česku deset let (!), má pět dětí, tři se již narodily u nás, ale stát rodině není schopen, nebo spíš nechce, vyřídit trvalé povolení k pobytu, znemožňuje jim normálně existovat.
Žádosti o dlouhodobé pobyty lidí, kteří u nás podnikají (třeba Korejci, Kazachové atd.), jsou neuvěřitelně byrokratické, pomalé, komplikované, často odmítány bez zjevných důvodů. Totální Absurdistán.
Dejte Čechovi úřad a je z něj ras
Občan sleduje, jak úředníků neustále přibývá. Napsal mi jeden čtenář, že na stavebním úřadu v oblasti, kde bydlí, pracovali před časem tři lidé, dnes sedmnáct, ačkoliv se tam moc nestaví. "Dejte Čechovi úřad, stůl, telefon a nedej Bože i pokutový bloček a je z něj ras," míní.
Počet státních zaměstnanců se od roku 2012 zvýšil zhruba o 23 tisíc na loňských 437 tisíc. Letos se čeká další zvýšení o 7 600. Náklady na jejich odměňování od roku 2012 stouply o 16,6 miliardy; loni celkem 149 miliard korun. Letos podle odhadu úřady přijdou daňové poplatníky na 162 miliard korun (údaje ministerstva financí).
Napsal mi podnikatel, který chce otevřít penzion: "Z požadavků hygieny se tají dech, například stavebně oddělená místnost, pokud chcete oškrábat bramboru nebo mrkev. Zřejmě zbraň hromadného ničení… Na deset metrů čtverečních musíme mít tři umyvadla plus jedno na ruce a baterie na čidlo, aby se zabránilo kontaminaci dotykem. Co na tom, že na operačním sále stačí pákové!
Argumentuje se pravidly EU. Přitom zrovna ta pravidla výslovně stanoví, že na národní úrovni se přizpůsobí ona pravidla tak, aby je mohla splnit provozovna bez ohledu na velikost. Vše navíc záleží na posouzení všemocné úřednice."
Z mailů lidí, kteří o něco žádají úřad, často čiší buď vztek, nebo zoufalost, bezmoc. Stojí však za to podívat se na věc také z druhé strany. Napsal mi zaměstnanec "poměrně malého úřadu; je nás sice přes dvě stě, ale máme na starosti relativně velké spádové území".
Podle něj mívají občané pocit, že úřad za ně všecko vyřídí, ačkoliv: "Mnoho sporů je vhodnější a daleko rychlejší řešit přes obecné soudy, dle občanského zákoníku. Typické je to například u řízení o určení charakteru komunikace. Jde o letité sousedské spory, kde určit to, zda je silnice veřejně přístupná či nikoliv, je velkým problémem i pro soudní znalce. Řízení se táhne, protože je složité obstarat důkazy, navíc dotčený referent má na starosti další čtyři poměrně složité agendy."
Tu máš další agendu a makej
Poukazuje na časté změny zákonů, a jak úřadu přibývá agenda. "Ale stát jaksi zapomene poslat více peněz na výkon přenesené působnosti, takže navýšit počet úředníků nejde, jelikož v menším městě nebývají jak finance, tak ani politická vůle." Popisuje, jak si referenti berou práci domů, případ po půl roce řízení uzavřou, leč neúspěšná strana se odvolá k nadřízenému orgánu a vše pokračuje dál.
Zmiňuje i další potíž: občané nejednou úředníkům nadávají, dokonce jim i vyhrožují. "Nedávno se moje kolegyně, která má na starosti agendu městské dopravy, dozvěděla od neúspěšného stěžovatele, že si příště přinese zbraň."
Dodává, že občané zhusta považují úředníky za líné, úplatné a zároveň jsou to "ti, kteří dávají pokuty", tedy nepřátelé. Přitom na úřadech, které nenabízejí závratné platy, často chybí experti. Pak se stává, že třeba žena, jež dávno překročila sedmdesátku, chodí do práce dál a šéf ji přemlouvá, ať nekončí, protože "to tu nikdo jiný neumí".
Podle zjištění serveru Hlídacípes.org v Česku platí asi dva miliony právních norem a přibývají nové: zákony, vyhlášky, nařízení vlády, opatření ministerstev, krajů a obcí nebo dalších aktů. Server píše: "Člověk, který by toužil poznat všechny platné právní normy, by při délce života 75 let měl na nastudování každé z nich přesně 19 minut a 42 vteřin. A to od kojeneckého věku, bez spánku a odpočinku."
Úřady vypadají nepružně, ale zároveň jsou často přetížené. Úředníků přibývá, a přece nejsou s to včas řešit svoji agendu. (A jako všude mezi nimi najdeme líné i extrémně výkonné, přátelské i zlé typy.) Úředníci se cítí nedoceněni, občas ohrožováni. Přibývá vyhlášek a norem; výhled, že by se stav zlepšil, neexistuje, spíš se bude zhoršovat.
Neschopnost politiků myslet na občany
Občan je neustále zatěžován dalšími pravidly. Najednou musíte mít každý rok revizi komína a kotle. Kominíků je však málo, vyhlášky se zpřísňují (v úterý u nás byl kominík, kontroloval komín od sklepa po střechu, připojení všech kamen, jejich výkon, šířku rour, vnitřek sopouchů).
Příčiny? Neschopnost politiků myslet na občany. Mluví o tom, nedělají to. Byrokratická zátěž stoupá (v současné době mnoho lidí zápasí se stále pekelně složitým daňovým přiznáním). Zvyšují se nároky na hygienu, bezpečnost. Na všecko předpis, formulář, povolení. Nikdo neumí, nechce systém zjednodušit, přitom o to lidé stojí.
Úřad je bůh, vznáší se nad vámi, ale úředníci jsou na tom často podobně jako žadatelé: nestíhají, jsou přetížení, vystresovaní. Nedávno jsem vešel do kanceláře jednoho stavebního odboru v Praze: na zemi se vršily stohy spisů…
Přitom nenajdete politickou stranu, která by se o toto téma systematicky starala. (Nejvíc se tomu blíží ODS, ta však jednak tyto věci míchá s nacionálním populismem, který považuje zřejmě za mnohem lepší lapač hlasů, a za druhé byla léta u moci a nic s tím neudělala.) Všichni jen žvaní, "občan, občan, občan", leč kašlou na něj. A my, voliči, to politikům tolerujeme, dáváme jim hlasy. V Česku v podstatě neexistuje skutečně občanská strana, zato naštvaných, úřady uvláčených občanů tu najdete mraky.