Se zatajeným dechem, s lítostí, s obavami o životy uprchlíků, s otázkou, kde to vlastně žijeme, sledujeme, co se děje na hranici Běloruska a Polska. Nemá smysl to znovu celé popisovat, reportáží odtud je k mání dost. Běloruský diktátor Alexandr Lukašenko začal využívat migrace jako zbraně. Ne, to není přesné, využívá migrující lidi, rodiny, ženy, muže a malé děti jako zbraně proti Západu, proti Evropské unii. Jako všecko, i toto diktátor dělá ve shodě s Ruskem, s Vladimirem Putinem.
Už jsem o té doslova pekelné situaci psal. Členské státy EU sousedící s Běloruskem se přirozeně brání tomu, aby k nim proudili lidé mířící za lepším životem (rozuměj do Německa, to je jejich vysněný cíl) především z Iráku. Tato země před týdnem zrušila dva běloruské konzuláty. Mělo by to příliv lidí poněkud snížit, ale nezastaví ho to. Do Běloruska utečenci přijíždějí ze Sýrie, Libanonu, Turecka a z dalších zemí.
Je už jisté, že příchod lidí Lukašenkův režim podporuje, pak je pod kontrolou vojáků či policie lifruje do lesů k polské hranici, ale už je nepouští zpátky, když ti lidé zjistí, že je hranice zavřená. A tak se ty rodiny s dětmi, několik tisíc nešťastníků, ocitly v pasti. Na jedné straně odporný režim, který je podle zneužil, na druhé straně Polsko, které u hranic vyhlásilo výjimečný stav a jehož ozbrojenci zřejmě porušují mezinárodní úmluvy.
Podle svědků se stává, že utečenci požádají Polsko o azyl, když už se do něj dostanou (hranice je stále děravá), ale jejich žádost vojáci v některých případech roztrhají a ženou je zpátky. Podle dalších svědectví je vracejí do mezihraniční oblasti, kde je ráno 5 až 7 pod nulou, i z nemocnic, kam byli odvezeni v těžkém stavu.
A důležitý, zlý fakt. Polská vláda zakazuje, aby do oblasti, kde se ta hrůza odehrává, kde už za snem, za lepším, za svobodou utíkající migranti taky umírají na podchlazení či nemoci, přicházeli novináři a aby tam směly pracovat humanitární organizace. Novináři tam pronikají leda na černo, riskují pokuty či obvinění, a improvizovanou humanitární pomoc poskytují místní občané, dodávají léky, vodu, jídlo, energii do baterek mobilů. Část lidí srdce neokorala.
Polská (západní, evropská, demokratická) vláda tedy brání poskytování nezávislých informací a bohužel i pomoci lidem v zoufalé situaci. Podle místních svědectví v některých případech znemožňuje podat žádost o azyl (a ano, většina zbloudilců nemíří do Polska, ale do Německa).
S "havlovskou" zahraniční politikou může ODS ihned začít
Na tu situaci se můžeme dívat (máme štěstí, že jsme zase jen pozorovatelé, nikoli přímí aktéři) z několika pozic. Lukašenko se prostě mstí unii za sankce a za její postoj, mstí se jí za to, že je jinde, na jiné úrovni. Vede nový způsob války, ano, je to válka, v níž umírají lidé a humanitární postoje, na které je Západ tak pyšný.
Polsko se brání velmi tvrdým, vůči migrujícím cizincům lhostejným způsobem. Jeho úvaha je banálně jednoduchá: zavinil to Lukašenko, my máme právo bránit se jakkoli. Když couvneme, zaplaví nás migrační vlnou. Bráníme nejen sebe, ale i ostatní země EU, jsme v právu, je to spravedlnost. Polsko ovšem velmi pravděpodobně porušuje některé mezinárodní dohody, především je však lhostejné k osudu lidí lapených v lesích, pro ně to jsou oběti Lukašenka, ne Polska, tedy státu masově katolického, křesťanského…
Zakazujeme si (a polská vláda zřejmě taky) dívat se na situaci očima uprchlíků. Jistě, vím, že část z nich zřejmě nemá nárok na azyl a na oficiální název "uprchlík". Ale prchají. Jejich pohled je pohledem lovené zvěře nahnané do pasti. Najednou vidí, že není smilování, není žádné velké státní pomoci, zbyla jen ta malá od místních lidí (díky bohu za ni, je úžasná). Běloruští vojáci či policajti je nepouštějí ani zpět, drží je v tom koridoru mrazu, zoufalství a smrti.
Co dělá Evropská unie? Jak je akční? Zvažuje tvrdší sankce na Lukašenkův režim. V podstatě podporuje Polsko. Neslyšel jsem, že by bojovala za přístup novinářů a humanitářů s pomocí do uzavřené oblasti. Polsko to teď "schytává za nás", zní asi ta základní úvaha. Migranti jako strašáci - tenhle narativ byl plně akceptován. Lidská práva, základní lidská práva dostávají na zadek, jsou odsunuta, teď se zrovna nehodí.
Co by EU měla dělat? Nejsem expert na tak složitou situaci, jaká byla Lukašenkem vytvořena na hranici s unijními zeměmi. Ale unie by měla trvat na ochraně základních lidských práv, práva na život. Měla by trvat na pomoci těm lidem v pasti. Jedna věc je, že třeba česká ODS žádá, aby byli na pomoc Polsku vysláni čeští policisté (netrvá na přístupu novinářů a humanitářů), druhá, že prostě není možné zapomenout na ty lidi "mezi ploty", mezi žiletkovými ploty. Český ministr zahraničí už Polsku nabídl policisty, Polsko je zatím nechce. A zpět k ODS, v koaliční smlouvě stojí, že chce Česko vrátit k "havlovské zahraniční politice". Může z fleku začít.
Poskytnout lidem na hranici pomoc, jídlo, pití, léky, stany, je přece úplný základ. (Moc peněz by to navíc nestálo.) Přijmout žádost o azyl těch, kteří pronikli do Polska jako první bezpečné země, je krok další, základní. Posoudit žádosti, vrátit do Iráku či jiné země ty, kteří nárok zjevně nemají. Nedělat z těch lidí zvěř, nedělat z nich nepřátele, oni jimi prostě nejsou.
A zároveň je potřeba Lukašenkovi zabránit v jeho díle zkázy, postavit ho před mezinárodní soud. Momentálně dnes asi není jiné cesty než postavit plot, funkční zábranu (pokud taková ovšem existuje). Ale spolu s tím plotem by se mělo odehrávat ještě něco jiného, opačného, měla by být otevřena cesta třeba pro lidi z Iráku, Konga, dalších států, aby mohli oficiálně požádat o vstup do unie, aby nemuseli riskovat život ve vlnách Středozemního moře či v mrazivých lesích mezi Polskem a Běloruskem.
