Dobromyslný brach a král zdrobnělin: kafíčko, bazének. Zdeněk Škromach (ČSSD), latentní kandidát na prezidenta republiky, uklouzl na svém výsostném území, totiž na Facebooku. Vážně poškodil svou sluníčkovou image.
Pokud jste jeho přáteli, pravděpodobně s tímto názorem souhlasit nebudete. Já se pokusím objasnit opačný pohled.
Začíná to být podivné: Zdeněk Škromach komunikující dělá poslední dobou různé věci a pak říká, že je nedělal, nebo že je tak nemyslel.
Už „selfíčko v Terezíně“ byla zvláštní záležitost. Místopředseda Senátu tu před několika týdny fotografoval další účastníky piety, a to tak, že držel přístroj v natažené ruce před sebou v úhlu přibližně +45 stupňů. Normálně se takhle pořizuje selfie, Zdeněk Škromach ovšem po udivených reakcích vysvětlil, že šlo o běžnou fotodokumentaci události, a ne jeho oblíbené selfíčko. Určitě to znáte - když si něco chcete vyfotografovat, tak zásadně nemíříte objektivem před sebe, ale fotíte to, co máte za zády, to dá rozum. No dobře.
Minulý týden zastupitelé v Brně schválili Deklaraci smíření, tedy lítost nad divokým odsunem Němců z roku 1945. „Vypráskat tyto kolaboranty!“ ohodnotil to Škromach na Facebooku, v komentáři pod názorem hejtmana Michala Haška. „To asi zřejmě byl nějaký omyl… To nevím, o co šlo," reagoval druhý den na dotaz Aktuálně.cz, jak to myslel. „Nakonec jsem usoudil, že nemá smysl přilévat olej do ohně, a tak jsem reagoval tím, že jsem to vymazal,“ vysvětlil v pátek v rozhovoru s Martinem Veselovským.
Jestli je to moc banální, tak se omlouvám, ale nějak si nemůžu zvyknout, že jeden z nejvyšších ústavních činitelů přispívá k politické kultuře „vypráskáváním kolaborantů“. Samozřejmě že sociální sítě jsou bezprostřední a není zapotřebí se tu vyjadřovat bůhvíjak upjatě, ani když jste politik. Ale tohle?
Když už bylo vypráskání nějakou chvíli smazáno, Zdeněk Škromach v diskusi olajkoval následující komentář: „Pořád jsem nepochopila, proč se Brno bude omlouvat. Asi za ta nacisty páchaná zvěrstva na našich spoluobčanech. Neměli se Němčouři odsouvat, ale postřílet“. Následoval znovu údiv části facebookové komunity a další Škromachovo odzbrojující vysvětlení: Protože Facebook nemá tlačítko „Přečteno“, dává stisknutím tlačítka „To se mi líbí“ (pro případné facebookové analfabety – je u toho symbol palce vzhůru) najevo jen to, že si dotyčný komentář přečetl. „S tímto výrokem se jednoznačně neztotožňuji a odmítám jej spojovat s mým jménem,“ objasnil svůj postoj k „postřílení Němčourů“ pro web Parlamentní listy.
Uf. Zkušený fejsbukář to má tak, že To se mi líbí znamená buď To se mi líbí, nebo Přečteno. Jedno od druhého u něj neoddělíte. Rozeznat, co si jenom přečetl a co si přečetl a navíc se mu to i líbí, není možné. Takže Zdeněk Škromach vypadá jako šťastný člověk: přečte si na Facebooku jen to, co se mu líbí. Věci, které nečetl, poznáte snadno – neolajkoval je. Pár jich asi bude... ale tohohle si zrovna náhodou všiml, že.
Tady je namístě podotknout, že Škromach je na Facebooku natolik zběhlý, že to někteří berou jako vážný faktor jeho možných prezidentských ambicí. Ale pokud mistr nějaký facebookový nástroje používá tak, že tomu většina uživatelů rozumí jinak než on sám, je bohatě zaděláno na nedorozumění – viz výše.
Skutečnost je naštěstí, myslím, prostší. Uživatel Zdeněk Škromach si z nás dělá dobrý den.
Vedle facebookových hrátek by neměla zapadnout trpká podstata věci. „Postřílení Němčourů“ by před nějakými dvaceti lety, řekněme na stránkách časopisu Sládkových republikánů Republika, asi vyvolalo pozornost jako hodně extrémní názor. Možná by se i někdo ptal, jestli to není podněcování k nenávisti vůči skupině osob. Dnes takový komentář visí ve veřejné diskusi jako běžný „úhel pohledu“. Pozornost vyvolá, až když si ho přečte a olajkuje místopředseda Senátu Parlamentu České republiky.
Samozřejmě si je možné položit otázku, jestli se ta Škromachova extempore nepřeceňují. Jestli pro jeho politický profil a důvěryhodnost nejsou důležitější jiné věci jako starost o minimální mzdu, podpora spolků a další záležitosti, o kterých také intenzivně referuje na Facebooku.
Nemyslím si. Když se někdo, politik i nepolitik, vyjadřuje tónem „vypráskat kolaboranty“, je to velmi vypovídající. Žádný náhodný úlet ani nedopatření, ale odvrácená tvář bodrého, starostlivého strýčka.
