V německé nemocnici se mi coby pacient dostal do rukou postarší ukrajinský lékař. Byl vpravdě zoufalý. Německy neuměl ani slovo a ukrajinsky nebo rusky zase neuměl nikdo z personálu. Když jsem na něj začal mluvit rusky, tak mi s úlevou vysvětlil své potíže a my se o něj konečně začali starat tak, jak jsme měli hned od začátku.
Když jsem druhý den ráno upozornil své kolegy, že jsem i se svou nevalnou znalostí ruštiny kdykoliv v podobné situaci k dispozici, odbyl to šéf kliniky mávnutím ruky. Vypadalo to tak, že na podobných pacientech mu vlastně nezáleželo.
Ve varšavské nemocnici, kde jsem pomáhal s nahrazováním srdeční chlopně, odešel ve vrcholné fázi výkonu přednosta kliniky ze sálu a v předsálí si něco vykládal se zástupcem jakési farmaceutické firmy. S nerozvinutou chlopní v pacientově těle čekal celý tým, až si to pan profesor vyřídí. Proč? Opět proto, že mu na pacientovi vlastně nezáleželo. Aspoň tak jsem si to vysvětloval.
V ruském Novosibirsku jsem pomáhal s identickým výkonem a jeho výsledek bohužel nebyl vůbec dobrý. Přemlouval jsem své ruské kolegy, abychom ho společně vylepšili, ale oni jen odtušili, že to přece není tak zlé. Té "bábušce" to prý bude stačit.
Pro Česko jsem si milosrdně ponechal příhodu o buzení hospitalizovaných pacientů v pět ráno, aby jim sestřičky změřily tlak. A otázka, stejně jako v ostatních případech, zní: Proč? Tentokrát zřejmě proto, že je to pohodlné pro personál. Jako kdyby zažité rituály a snaha mít vše "v pořádku" dříve, než přijde ranní směna, byly čímsi víc, než je pohodlí a především spánek nemocného.
Rozdíl dělá pacient
Pokusím se o opravdu zkratkovité a maximálně zjednodušené srovnání s Mayo Clinic, nejlepším americkým pracovištěm, na kterém jsem kdy byl a k němuž v lékařské obci zpravidla vzhlížíme jako k Mekce medicíny.
I tam pochopitelně pracují jen lidé se všemi svými chybami a nedokonalostmi. Dokonce i tací, kteří by některým kolegům z Novosibirska mohli závidět jejich schopnost improvizace, mnohým Čechům jejich šikovnost, Polákům kreativitu a Němcům nekonečnou pořádkumilovnost.
Jenže z pohledu pacienta je nejdůležitější vědomí, že nejvíce záleží právě na něm. Ano, jako lékaři můžete být omezeni rozpočtem, kterým vládnete. Nemusíte mít k dispozici nejnovější technologie a ani vaše ruce nemusí být těmi nejšikovnějšími široko daleko. Ale nic z toho nedělá ten zásadní rozdíl mezi nemocnicí průměrnou a tou nejlepší. Dokonce ani míra talentu lidí, kteří v takové nemocnici pracují, není tou hlavní ingrediencí na cestě k dokonalosti.
Tím hlavním rozdílem prostě je, že v té nejlepší je skutečně zachována pacientova důstojnost, vše je s ním konzultováno a vše směřuje k naplnění motta, že právě on je vždy na prvním místě. V tom tkví tajemství filozofie vítězů tohoto pomyslného závodu.
Josef Veselka
Profesor vnitřního lékařství, kardiolog a vědec. Je autorem několika kardiologických učebnic a monografií a dvou stovek odborných článků v zahraničních časopisech. Založil a dvě dekády vedl motolské kardiocentrum. Posledních deset let publikoval své komentáře v Hospodářských novinách a dalších médiích. Napsal několik knih beletrie. V rámci popularizace vědy spoluzaložil a vedl NF Neuron.
Že je to banální a všichni to vědí? Teoreticky snad, v praxi si to však stále dostatečně neuvědomujeme. A přitom platí jednoduché heslo: Kdo chce, ten může. Takže, prosím, chtějme.
