Víkendová konference spolku Svatopluk nazvaná "Východiska a vůle ke změně režimu" vyloženě vybízí k úvaze nad tím, o co se také bude hrát v letošních sněmovních volbách. Dost možná je totiž zpětně budeme vnímat jako prvopočátek něčeho, co by šlo pracovně nazvat "druhá polistopadová republika".
Nejprve pár slov k samotné akci a pořadatelům: předsedou spolku Svatopluk je politolog Petr Drulák, který byl minulý týden jmenován expertem hnutí Stačilo! pro mezinárodní politiku, jeho členy například ekonomka Ilona Švihlíková nebo publicista Michal Semín.
Kromě Druláka či Švihlíkové na akci vystoupili předseda SPD Tomio Okamura, šéf hnutí komunistického Stačilo! Daniel Sterzik, který je známý spíše jako bloger Vidlák, a předseda Motoristů sobě Petr Macinka. Pozvání údajně dostal také předseda hnutí ANO Andrej Babiš, ten ale nedorazil.
V zásadě platí, že vystupující lze označit za reprezentanty stran, které mohou po volbách tvořit půdorys budoucí vlády. Zároveň, jak název akce napovídá, jde o politická uskupení, která se nějakým způsobem hlásí k tomu, že je potřeba český politický provoz od základu změnit.
Nebudeme hned tvrdit, že chtějí zrušit nebo nějak osekat jeho demokratické základy a Českou republiku nasměrovat k autoritářskému pojetí vlády, i když i to může být nakonec ve hře. Ostatně inspiraci nehledají ani tak v nějaké zemi ležící na západ od našich hranic, jako spíš na Slovensku nebo v Maďarsku.
V danou chvíli nejde také ani tak o to, že na akci padaly konkrétní návrhy na změnu našeho politického a ústavního uspořádání. Ústavní právník Zdeněk Koudelka, což je bývalý poslanec sociálních demokratů a muž, který měl vždy blízko k Miloši Zemanovi, na akci pravil, že by preferoval poloprezidentský systém, kde by ministři měli důvěru prezidenta a sněmovna měla jen 151 členů.
Podobnými návrhy se to v politice jen hemží. Vždyť například Andrej Babiš se už v minulosti nechal slyšet, že by zrušil Senát. SPD Tomia Okamury zase hlásá, že chce prosadit referendum o našem vystoupení z Evropské unie. A hnutí Stačilo! v čele s předsedkyní komunistů Kateřinou Konečnou jde do voleb s tím, že chce referendum o našem setrvání nejen v EU, ale i v NATO.
Hlavní je toto: české polistopadové dějiny lze v základu rozdělit do tří etap. V té první, která trvala přibližně do poloviny 90. let minulého století, se postupně formoval nový systém, jehož těžiště pak tvořili občanští a sociální demokraté. A osou politického boje byl klasický pravolevý konflikt.
Druhé období, říkejme mu koncentrace systému, trvalo přibližně od roku 1995 do roku 2010. Jeho vrcholem byly sněmovní volby v roce 2006, ve kterých ODS a ČSSD braly v součtu dnes skoro neuvěřitelných 67,7 procenta hlasů a 155 mandátů.
Počínaje rokem 2010 jsme ale svědky přeskupování sil, jehož typickým znakem je vznik nových protestních a populistických stran, které od té doby soustavně posilují. A zatímco předtím se všechny relevantní strany až na komunisty hlásily k odkazu sametové revoluce, od roku 2010 posilují strany, které se vůči němu buď ostře vymezují, případně ho kompletně odmítají.
Ostatně Babiš, když na to přijde řeč, nikdy neopomene zdůraznit, že to byly ODS a ČSSD, kdo naši zemi po listopadu 1989 rozkradl. Ambicí tohoto textu není zjistit, zda má pravdu. Podstatné je něco jiného: většina lidí postupně přestala důvěřovat tradičním politickým stranám a čím dál víc jich preferuje některou ze stran, které vznikly až po roce 2010.
A letošní volby mohou tento trend završit v tom smyslu, že vůbec poprvé bude sestavena vláda, jejíž součástí nebude ani jedna strana, která se hlásí k listopadovému étosu. A pokud si Babiš osvojí některé z návrhů svých budoucích koaličních partnerů, pak platí, že se letos skutečně nehraje jen o změnu vlády, nýbrž o změnu politického režimu.
K tomu ještě jedna poznámka: v danou chvíli jsou ve hře tři základní varianty budoucí vlády. První, byť asi nejméně pravděpodobnou, je vláda složená na stávajícím půdorysu. Druhou možností je vznik vlády složené z hnutí ANO s některou ze současných koaličních stran. Je zde ale ještě jedna, možná nejrealističtější možnost.
Hnutí ANO po volbách sestaví vládu, jejíž součástí bude jedna nebo více stran, na mysli mám SPD, hnutí Stačilo!, případně Motoristy. Tedy formace, které za svou expanzi vděčí protestnímu nebo přímo populistickému programu, jehož součástí jsou návrhy, jež mohou vyústit ve změnu politického režimu jako celku.
Což by mělo své důsledky nejen dovnitř české politiky, ale také navenek - například v našem vztahu k Evropské unii či k ruské agresi na Ukrajině. Postačí se podívat, jak se k oběma tématům vyjadřují Tomio Okamura nebo Kateřina Konečná. Pokud by taková vláda skutečně vznikla, završil by se tím proces postupného úpadku tradičních politických stran, který započal volbami v roce 2010.
