Náš pan prezident připomíná rockovou skupinu (nebo spíš dechovkovou kapelu), která vyrazila na šňůru. Jedno vystoupení za druhým, jeden skandál za druhým, jeden malér následuje, překrývá, vytěsňuje druhý. Jakési show s názvem Příště to bude ještě horší, slibuju. Loni touhle dobou jsme o hlavě státu skoro nevěděli, po opileckých story kdesi nabírala sil. Ale letos jako by byl Zeman na atomové baterky.
O jeho Hovorech z Lán se baví skoro každý. Z prezidentských sprosťáren se stala událost roku. Císař Miloš je nahý, ale oproti pyšnému císaři Hanse Christiana Andersena o „svých šatech“ dobře ví. Obnažil se úmyslně. Miluje provokaci, dělat věci naopak. Sprosťárny pro Hovory z Lán si evidentně předem připravil. Připomíná Antonína Zápotockého, dělnického prezidenta, o kterém mi vyprávěl můj pradědeček, jak objížděl hospody na Kladensku, dělal tam agitky a byl sprostý jak dlaždič, ač vyučený kameník.
Zeman hrubostí ještě víc rozjíždí, rozdmychává tuzemskou nenávist. Zařadil se zcela vědomě do velké skupiny nechutných, sprostých, útočných debatérů pod články na internetu či na sociálních sítích. Vrací nás daleko do minulosti, táhne pryč od Západu směrem na Východ, do systému, kde si carové dělají, co se jim zamane. V Hovorech z Lán, které by se mohly přejmenovat dejme tomu na Hovory z hokejové šatny, předvedl, co to znamená být ze své funkce neodpovědný. Už není symbolem české ústavnosti. Stal se jen symbolem sebe sama.
Rudyard Zeman: Jsme stejně sprostí, ty i já
Proč to Zeman dělá? Je snad nemocný? Jeho extempore s vycpaným Krtečkem (jemuž náš hradní jazykomol říká něžně „jen-šu“) v čínské státní televizi možná takové podezření vyvolává. Ale nejspíš nejde o chorobu. V Zemanovi jen naplno propukl Zeman. Nedaří se mu, tak je zlý a díky tomu víc a víc svůj. Vystupuje již skoro bez přetvářky. Ostatně asi – sám prognostik – začíná tušit: Druhé období na Hradě mi nehrozí.
Vadí voličům Zemana jeho vulgarity? Zdrcující většinou nikoli. Přesně naopak. Oni vítají, že mluví jejich jazykem. Řečeno nábožensky, snížil se k nim, sestoupil k nim z výsostí. Ale tím sestupem Miloš Zeman zároveň prohlubuje příkop mezi svými zastánci, svými obdivovateli, mezi svou klakou a druhou stranou, tedy nezemanovci, odpůrci sprosté hlavy země.
Přesně z toho důvodu Zeman mluvil o „pražské kavárně“. Cituji prezidentovo vysvětlení vlastních vulgarit, jak ho poskytl v dušičkovém rozhovoru: „Já jsem se inspiroval panem Schwarzenbergem, který v každé druhé větě říká ho*no. A vzhledem k tomu, že pražská kavárna má ráda pana Schwarzenberga, tak jsem se snažil vlísat.“ Podobně Zemanovo hospodské sprosťačení vysvětluje mluvčí Hradu (mimochodem nyní práce k nezaplacení) Jiří Ovčáček. Zeman prý „chtěl poukázat na určitou míru pokrytectví v diskusi ve veřejném prostoru“.
Vadí voličům Zemana jeho vulgarity? Přesně naopak. Oni vítají, že mluví jejich jazykem. Řečeno nábožensky snížil se k nim, sestoupil k nim z výsostí. Ale tím sestupem Miloš Zeman zároveň prohlubuje příkop mezi svými zastánci a odpůrci.
Mluvčí Ovčáček bude blízko pravdě. Zeman ukazuje na druhé, útočí, chce, aby všecko byla stejná špína, aby všecko bylo stejně sprosté jako on. Kdo není sprostý, ten se jen staví, že není, čili je pokrytec. Jde o jakousi parafrázi Rudyarda Kiplinga, něco jako „jsme stejně sprostí, ty i já“. Nikdo není lepší. Nikdo není slušný. Nikdo není čistý. Tak, vážení, buďte tak laskaví a mně nic nevyčítejte a nechte mi výkaly v ústech. (Tomu se říká krize hodnot.)
Posun k prezidentskému systému se nedaří
Mýlí se, kdo míní, že Zeman chtěl zakrýt svoje podlézavé počínání v Číně či návrat v tryskáči placeném Petrem Kellnerem. Kdepak, o Čínu či Kellnera nešlo. Proč ne? Za prvé objetí s čínskými komunisty, žvanění o tom, že se u nich budeme učit „stabilizovat společnost“ a že máme nový symbol Krtečka s kšandami, to jeho voličům vadí stejně málo, jako když řekne ku**a. Čína je český problém v zahraničí. Ne doma. Na Západě nám Zeman těžce ubližuje. Jeho sprosťačiny na Svátek zesnulých v zahraničí Čínu nepřebijí a neodstíní. Zrovna tak jako vulgarity nezakryjí prezidentovo pitvoření se před Putinem, jeho úlety na summitu NATO nebo na ostrově Rhodos.
Jde o domácí scénu. Zemanova vědomá, předem připravená, promyšlená sprostota však zároveň není výrazem síly, nadhledu a moci prezidentského úřadu. Spíš je výrazem zklamání. Zoufalství. Slabosti. Vzteku. Vysvětleme. Zeman byl doma ostře kritizován za podlézání nedemokratickému čínskému režimu. Za svoje antiEU vystoupení na kágébácké akci na ostrově Rhodos. Nedaří se mu jeho dva základní plány: posun k prezidentskému systému a rozklad Sobotkovy ČSSD, potažmo rozklad Sobotkovy vlády. Prezident se mstí tím, že jde proti vládě, což předvádí v zahraniční politice, v systematickém podrývání naší pozice v západním společenství. Ale také doma.
Viz naposledy služební zákon třeba. Jeho neúspěšný pokus změnit obsah zákona (mimochodem má Zeman v této věci do jisté míry pravdu, byť sám před lety navrhl v podstatě stejný zákon). Prezident služební zákon vetoval, ale Sněmovna ho na konci října přehlasovala. Prohrál. Prohrál proto, že ČSSD, ANO a KDU-ČSL ne a ne se rozklížit. „Zrádce“ Sobotka (který před jedenácti lety rozumně hlasoval proti Zemanovu prezidentování) pokračuje v roli premiéra. Sok Jiří Dienstbier sedí ve vládě taky dál. Lubomír Zaorálek jakbysmet. Zemanova klika v ČSSD nemá sílu. Ani komunální a senátní volby to nezměnily.
A tak Zeman jede. Škodí a škodí. Pěstuje si svůj fanklub, který staví proti vládě i proti její opozici. Staví se do čela svého davu, svých „dolních“, jak sám rád říká, milionů. Prezident vytáhl proti všem (s výjimkou Andreje Babiše, jenomže ten ho de facto nepotřebuje; Babišovi je Zeman dobrý jen tehdy, když mu podlézá, jako podlézal Si Ťin-pchingovi a čínské komunistické straně, jinak ne). Jediný nepokrytecký, jediný spravedlivý, jediný moudrý. Jediný polistopadový veřejně sprostý prezident.
