Jak by to vyjádřil primátor Igor Němec, stoje na mostě přes rozvodněnou Vltavu: situace v muničním skladu ve Vrběticích na Zlínsku je nadmíru výtečná. Už od půlky října, kdy tu vybuchly první tuny odložených pum, granátů a nábojů. Od té doby je „situace pod kontrolou“, slyšeli jsme několikrát. Bez ironie: zjevně není a další neřízené exploze a další evakuace obyvatelstva to ve středu potvrdily.
Pyrotechnici v areálu pracují s nasazením života. Armáda a policie, zdá se, dělají svou práci. Záležitost řeší ministři, premiér, vláda. Přesto se nedaří problém zvládnout.
Tento týden jsme slyšeli už podruhé – je to něco, co „nemá obdoby“, na co jsme „nebyli připraveni“. Jenže ledovka byla regulérní přírodní pohromou a nachystat se předem na námrazu století je skoro nemožné. Kdežto obří „outlet“ odložených výbušnin vznikl jako dílo lidských rukou. Za problém si můžeme sami. Kdo my? To musí zodpovědět důkladné policejní a armádní vyšetřování, které by mělo běžet už zároveň se záchrannými pracemi. Kvůli trestní odpovědnosti, i proto, aby bylo zřejmé, kdo to celé - nebo alespoň část - zaplatí.
Valašský muniční sklad armáda v roce 2002 převedla na Vojenský technický ústav výzbroje a munice Slavičín a ten ho pronajímá soukromé společnosti IMEX, která se zabývá mezinárodním obchodem s vojenským materiálem. Co se v posledních letech dělo uvnitř, očividně není zřejmé – vždyť i předseda vlády, jak řekl, je překvapen, že v areálu může být skladováno až patnáct tisíc tun (!) munice. Čili dvojnásobek, než se uvádělo dřív.
Viz také postup prací: po každé náhodné detonaci týden počkat, a když nevybuchne nic dalšího, pokračuje se. Všechno jen ne stabilita. Scénář akčního filmu.
Lidé z okolí jsou pochopitelně rozladěni, obávají se a právem tvrdí, že mají málo informací, že jim „zase nikdo nic neřekl“. Ale co s tím – když nikdo, snad kromě odvážných pyrotechniků, netuší pravý stav věcí? Jaké relevantní informace poskytovat: že je to „blbý“ a že musíme počkat, co to udělá? Že sanace bude trvat rok, možná dva?
Kořeny problému jsou daleko v minulosti. V dříve přemilitarizované zemi, kde za každým druhým kopcem byl nějaký vojenský prostor. Ty největší ale existují dál. Desítky kilometrů nepřístupného území. Zní trochu neuvěřitelně, že v zemi s tak obrovskou plochou vojenských újezdů stojí muniční arzenál v místě, kde hrozí civilnímu obyvatelstvu.
Podstatná otázka: má vůbec takovou základnu spravovat soukromá firma? Může stát tuny bomb a granátů svěřit či odprodat soukromníkům, neměl by je na vlastní náklady zlikvidovat sám? Vždyť se o to teď stejně pokouší, jen pod tlakem a operace je riskantnější.
