Izrael z Gazy odešel v roce 2005, s tím, že se pokusí na toto území zapomenout. Toto očekávání bylo mylné. Zaprvé proto, že hnutí Fatah v Gaze brzy nahradil Hamás a udělal z pásma svou mocenskou i vojenskou základnu. Netouží po klidu, naopak pro svou legitimizaci potřebuje neustálou (aspoň potenciální) konfrontaci.
A za druhé proto, že Hamás investoval nejdříve do tunelů a potom raket, které vlastně mažou hranici. Během této války také začal experimentovat s drony a miniponorkami, vlastně "podvodními drony". Ty zatím nebyly moc úspěšné, ale experti Hamásu jsou velmi vynalézaví.
Věčný odklad
Hamás se Izraeli pravidelně připomíná, takže se za posledních 16 let odehrálo už několik válek. Většinou trvaly týdny až měsíce, ne jedenáct dní jako tentokrát.
Obvykle si vyžádaly mnohem více obětí, zejména pokud zahrnovaly pozemní boje. Nikdy neskončily rozhodujícím vítězstvím žádné strany, protože to není docela dobře možné. Hamás nemůže zničit Izrael a Izrael může odstavit Hamás od moci jen za cenu obrovských obětí i nákladů, které nebyl zatím nikdy ochoten přinést.
Izrael se proto raději soustřeďuje na taktické záměry, jako je zastavení palby na své území, likvidaci nepřátelských ozbrojenců či výroben raket nebo vytvoření odstrašujícího efektu. Ten ovšem trvá jen po určitou dobu, řádově roky. I proto se zřejmě Izraelci snažili tentokrát zabít velitele ozbrojené části Hamásu Momammeda Défa, což by vyslalo signál jeho nástupci, že cena za rozpoutání bojů bude propříště vysoká.
Izrael je tedy smířen s tím, že jen odsouvá problém. Tentokrát zlikvidoval (podle svých tvrzení) asi dvě stovky členů Hamásu a Islámského džihádu, včetně expertů na konstrukci raket a poničil v nějakém rozsahu kilometry podzemních chodeb. Izraelci útočili na asi tisíc cílů. Šedesát civilních obětí (Hamás uvádí asi dvojnásobek) vlastně znamená vzhledem k místním podmínkám mimořádně přesnou střelbu.
Tento fakt - a rychlé ukončení bojů - přispěl i k malým mezinárodněpolitickým nákladům, které Jeruzalém zaplatil. Řada zemí vyjádřila přesvědčení, že má právo na obranu, což dost kontrastuje s dřívějšími případy. Nerozpadly se také vazby s novými spojenci v řadách arabských zemích, ačkoliv to zřejmě bylo záměrem Íránu, který Hamás vyzbrojuje. Těmto zemím je zřejmé, že aktuální válka je součástí mnohem hlubší trhliny v regionu, která dělí status quo bránící arabsko-sunnitské země od "revolučních" sil, jako je Turecko, Írán a různé podoby Muslimského bratrstva, včetně Hamásu.
Hamás takticky i strategicky
Palestinské hnutí Hamás mělo v jistém ohledu snazší kalkulace než Izraelci. I když tentokrát konfrontaci svým "ultimátem" vyvolalo neplánovaně, spíš využilo neklidné situace v Jeruzalémě a politické nestability v Izraeli. Spolehlo se na to, že izraelská vláda nebude připravena do Gazy vyslat pěchotu. Izraelci i Palestinci dobře vědí, že Netanjahu je váhavý a nemá rád riziko.
A tak i když Hamás nedosáhl vojenského vítězství, politicky byl úspěšný. Vytvořil dojem, že s Izraelci bojuje jako rovný s rovným. Narušil vztahy mezi Židy a Araby přímo v Izraeli a podařilo se mu dostat na jednu loď mnoho Palestinců v Gaze i na Západním břenu spolu s Araby v Izraeli.
Hamás také počítá s tím, že Írán mu doplní arzenál a že Katar zaplatí obnovu Gazy. Spekuluje se také o tom, že válku si nějak vynutil "vojenský" velitel Hamásu Mohammed Déf na šéfovi Hamásu v Gaze Jahjá Sinvárovi, jenž údajně dával přednost udržení klidu a investicím do rozvoje.
Hamás nepochybně bude čelit nespokojené veřejnosti, protože statisíce tun betonu a dalších prostředků šly po léta do budování rozsáhlého podzemního systému, nyní zničeného, a ne na obnovu Gazy po minulé válce. Izrael tentokrát bombardoval i fajnovou čtvrť u moře na předměstí města Gaza, kde si své vily postavili prominenti Hamásu. Vrchní velení ovšem sídlí v Kataru a hovoří se také o sporech mezi "domácími" a "exilem".
Kdo byl soupeřem
Od svržení a vyhnání konkurenčního Fatahu v roce 2007 je Gaza plně v rukou Hamásu. Ten evidentně úspěšně dokázal vytvořit přesvědčení, že je legitimním zástupcem a obráncem Palestinců, přinejmenším těch v Gaze. I u nás se referovalo o "válce Izraele a Palestiny". Došlo tak k paradoxní situaci. Mnozí lidé v Gaze (asi) mají Hamásu plné zuby, ale nemohou s tím nic dělat, jejich protesty Hamás vždy násilně potlačil. O to populárnějším se stal na Západním břehu mezi tamními Palestinci, žijícími pod zkorumpovaným Fatahem, a dokonce i některými Araby v Izraeli.
I když to totiž zní paradoxně, tato válka se přísně vzato neodehrávala mezi Hamásem a Izraelem, ale Hamásem a Fatahem. Představitelé Fatahu zpohodlněli a na Západním břehu vládnou ze setrvačnosti a v podstatě ve spolupráci s Izraelci. Jinak by už dávno čelili podobnému převratu, jaký vyhnal jejich kolegy před čtrnácti lety z Gazy. I proto předseda Palestinské samosprávy zrušil volby do palestinského parlamentu, protože Fatahu, navíc rozdělenému do frakcí, hrozil neúspěch.
Tato válka byla tak trochu náhražkou voleb. Hamás se pasoval do role "obránce mešity Al Aksá" v Jeruzalémě a stal se hrdinou radikálněji naladěných Palestinců, zatímco Mahmúd Abbás a jeho Fatah nikdy nevypadali méně důležití.
Al Aksá například zažila tento pátek podivnou scénu, když stovky rozkacených věřících nenechaly Velkého jeruzalémského muftího, spojeného s Fatahem, dokončit kázání a volali, že jsou "muži Mohammeda Défa", vojenského velitele v Gaze. Podle průzkumů by nicméně většina Palestinců nechtěla volit ani jednu z obou hlavních stran/milicí, napjatá situace je tedy také odrazem bezvýchodnosti palestinské politiky.
Izraelské chyby
Nárůst prestiže Hamásu je samozřejmě potíž i pro Izraelce. Fatah alespoň v určitém ohledu souhlasí s principem dohod z Osla i nesprávnosti terorismu. Vylekaný Abbás se nyní opět přihlásil k možnosti jednat s Izraelem o trvalém řešení, ale v oslabení bude těžko prosazovat nutné kompromisy. Naopak identita Hamásu je založená na udržování konfliktu a nyní to je on, kdo určuje hlavní tón palestinské politiky.
Je to ovšem i izraelská spoluvina. Například výsledkem minulých patových konfrontací mezi Izraelem a Hamásem v Gaze byla série postupných nenápadných ústupků Hamásu, které mu pomohly v pásmu zakořenit. Příkladem může být izraelský souhlas s tím, že Katar bude moci posílat do Gazy každý měsíc 30 milionů dolarů, a to na "boj s chudobou", která prý lidi žene k radikalismu.
Izrael si tím kupuje klid a Hamás zase cement na zmíněné bunkry. Fatah i Izrael tedy mohou zpytovat svědomí ve stejné věci - nechali vyrůst hydru, se kterou už si neumějí poradit. Propásli možná dobu, kdy se ještě mohli na něčem dohodnout a předejít současné patálii.
V Izraeli je několik názorových proudů v otázce, co dál s Gazou. Někteří mají za to, že jednoho dne bude stejně nutné Gazu znovu obsadit, protože problém Hamásu přeroste přes hlavu všem. Podle jiných je nejlepší nechat věci být, protože náklady na znovudobytí Gazy a vykořenění Hamásu jsou příliš vysoké. Případně dodávají, že Fatah stejně není připraven moc v Gaze převzít, a nikdo si není jistý, jestli by Hamás nakonec nenahradila nějaká mnohem radikálnější síla. Někteří izraelští experti tvrdí, že jejich vlády dělají chybu, když více nepodporují Palestinskou autonomii v rukou Fatahu - čímž by ukázali Palestincům v Gaze i jinde, že v umírněnosti je cesta.
Tato právě skončená válka byla zároveň už jakousi příští válkou v prenatálním stavu mezi Izraelem a Hizballáhem, který dění pečlivě sledoval. Jenže Hizballáh má teď velký problém se svou legitimitou doma v Libanonu. A jeho patron Írán se nyní soustřeďuje na snahu vyjednat s Američany odbourání sankcí a návrat k jaderné dohodě. K úlevě Izraelců se tedy neotevřela druhá fronta. Všichni ale vědí, že klid na obou frontách je jen dočasný - a nikdo neví do kdy.
Autor je zahraničněpolitický komentátor Českého rozhlasu.
