Velikonoce. Čtyři dny volna i největší křesťanské svátky v době postkřesťanské, konzumní, v české společnosti, která se díky džihádistickým teroristům náhle rozpomněla na "křesťanské hodnoty". Znovu se k nim hlásí, nebo se jimi alespoň ohání. Mnohdy aniž by jednotlivci tušili, co ony křesťanské hodnoty znamenají.
Jen takový minipříkládek: Velký pátek slavíme jako státní svátek. Zákonodárci se tou poměrně čerstvou změnou z konce roku 2015 zjevně chtěli přihlásit ke křesťanským hodnotám, jako že to jsme my. Ale obchody nemusejí mít zavřeno, není to zas tak velký svátek jako Velikonoční pondělí (pomlázka, omlazování žen), nebo dejme tomu Den české státnosti 28. říjen.
Pro křesťany je ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše (pro věřící Syna Boha, jednoho z Trojice Bůh otec, Syn a Duch svatý) základem jejich víry, totálním převratem v dějinách lidstva. Bůh, všemohoucí, stvořitel člověka i světa, na sebe vzal naše hříchy (viny, nevíru) a nechal se popravit jako zločinec a byl vzkříšen. Tím nás podle křesťanské víry spasil.
Samo sebou není nutno v den ukřižování nenakupovat. V tom rozhodně podstata netkví. Předpokládám poněkud troufale, že Ježíši, který podle věřících vstal z mrtvých, to nevadí. Je mu fuk, jestli je to státní svátek, jde mu zřejmě o docela jiné věci.
Existuje pojem "imitatio Christi", následování, napodobování Krista. Věřící křesťané se snaží žít tak, jak si představují, že by to asi dělal Ježíš. Obvykle to provozují s vědomím, že nejsou Bůh a jsou to jen pokusy, nic víc.
Ale pro naše poznání, co jsou křesťanské hodnoty, poslouží představa, jak by se asi Ježíš choval, co by dělal, kdyby byl dnes s námi v Česku, v naší vsi, městě. Jak by se koukal na Romy, na muslimy, na uprchlíky, jak by reagoval na terorismus, jak by vnímal lidi neúspěšné, na drogách, zlodějíčky, podvodníčky, bývalé agenty StB, komunisty, prostitutky, bankéře, poslance, senátory, politiky, na Miloše Zemana nebo na Andreje Babiše…
Křesťanské hodnoty se odvíjejí od ježíšovských premis, které zná i nevěřící: jedni druhých břemena neste, mějte jedni druhé za přednější sebe, nadto nižádný většího milování nemá, než aby položil život za přáteli své, milovat budeš bližního svého jako sebe samého…
Ona má právo, on má právo, oni mají právo
Tyto Ježíšovy myšlenky byly převedeny, posunuty do naší soustavy "lidských práv" a postupně vedly k osvobozování utlačovaných skupin, ale taky třeba k pevnému vědomí, že máme pečovat o pronásledované.
Často se dnes mluví o "bublinách", v nichž prý moderní člověk žije (dřív by se řeklo, že má svoje prostředí, které jej ovlivňuje), a o "rozdělené české společnosti" i mnoha dalších moderních společnostech v Evropě i na jiných kontinentech. Co by asi tak dělal Ježíš, žil by v bublině? V té ježíšovské asi ano: odpouštět, milovat, pomáhat, léčit, učit.
Patřil by do jedné ze dvou částí české society? Byl by do ní strkán, o tom nepochybujme. Zcela jistě by byl označen za "pravdoláskaře" a "sluníčkáře". Jistě by šel za ženami v šátcích a za marockými, afghánskými, uzbeckými a podobnými prodavači kebabů, za ukrajinskými dělníky na ubytovnách. Asi by si to namířil do ghett a uprchlických táborů, sedl by na vlak a jel do Řecka, Itálie, Srbska. Rozhodně by se nepovažoval za člověka stojícího proti odmítačům utečenců. Asi by je nabádal, ať se nebojí…
Podle toho, jak Ježíš jedná a jak to popisuje Bible, můžeme tušit, že by se moc nestaral o Zemana a Sobotku, asi by nad daňovým přiznáním poznamenal "co je Babišovo, dejte Babišovi" a určitě by našeho prezidenta neodsuzoval a nenadával mu; měl by pro něj a jeho "bublinu" slovo naděje. Zároveň by však nikdy nepodpořil jakoukoli nenávistnou kampaň, štvaní proti kterékoli nevážené, odsuzované skupině.
Výhoda představy "co by dělal Ježíš u nás" (možná by nám lépe sedělo "co by Ježíš určitě nedělal", zvládáme snadněji negace) tkví v tom, že celkem rychle poznáme, co jsou a co nejsou ty křesťanské hodnoty.
Jejich podstatou, která se asi moc líbit nebude, je fakt, že máme koukat víc na druhé než na sebe. Lidská práva z pohledu jednotlivce jsou chápána nejen jako moje práva, ale i jako práva druhých. My je často redukujeme na "já mám právo", jde o mě, avšak smysl křesťanského pohledu spočívá v obratu od sebe ven - ona má právo, on má právo, oni mají právo. I ti ubozí, pronásledovaní mají právo žít a být milováni. Já mám možnost, volbu, ne povinnost, jim pomáhat.
V tomto smyslu jsou Velikonoce a jejich poselství (Ježíš se obětoval za lidi) výtečným lékem proti relativizaci hodnot, relativizaci pravdy, kterou teď zažíváme, proti bublině, do níž jsme dnes a denně cpáni. Velikonoce slouží jako cosi absolutního, nerelativního, ukazují smysl oběti.
Když se na Velký pátek a neděli vzkříšení takhle podíváme, pořád ještě chceme bránit křesťanské hodnoty? Bojovat za ně? Bylo by to fajn.
