Slovenskou vládní krizi zatím asi nejlépe vystihl kreslíř Shooty. Rozradostněné dítě se ptá notně posmutnělého rodiče: "Keď nebudeme mať žiadnych ministrov, už bude dobre?" Naráží na zákopovovu válku v tamní koalici: premiér Igor Matovič stále nechce po sérii svých omylů odstoupit a rebelující partneři ho chtějí donutit k rezignaci postupným stahováním jednotlivých ministrů.
Tohle divadlo není samozřejmě jen trapné, ale i vrcholně nebezpečné - země se nepotýká s pandemií o mnoho lépe než my. Je absurdní, aby za takové situace ministerstvo zdravotnictví vedl šéf financí, který zároveň možná brzo bude i premiérem, zatímco jiný jeho vládní kolega vede tři resorty a neví, kdy mu připadne čtvrtý.
Jistě je podstatné, jak slovenská vládní krize skončí. Ať už se ale nakonec udrží stávající rozhádaná čtyřkoalice, nebo vznikne nějaká nová sestava opřená v parlamentu o pár odpadlíků, stejně se zdají být předčasné volby neodvratné. A na ty se už moc těší ti, kteří byli před rokem přesvědčivě poraženi a odstaveni od moci - Robert Fico ze starého Směru a Peter Pellegrini z "nového Směru", který se nyní jmenuje Hlas.
Nejednoho Slováka nyní napadá: opravdu se dá v zemi tak snadno zničit vláda a vydat se vstříc chaosu, o němž nikdo neví, co zrodí? Pokud se to Čechovi zdá povědomé, není divu: ať už si připomene kabinet bez důvěry za Jiřího Rusnoka či premiérské počátky Andreje Babiše, pochopí, že jde vskutku o česko-slovenský problém.
Nadšení Fico a Pellegrini
Vysvětlit slovenskou krizi není jednoduché. Jenom rozklíčovat, kdo s kým kdy spolupracoval a pak se rozhádal: konec premiéra a šéfa Obyčejných lidí Igora Matoviče chce šéf Svobody a Solidarity Richard Sulík, který ale kdysi Matoviče přivedl do parlamentu. Jak to dopadne, není jasné, protože záleží, co udělá jiná někdejší souputnice Matoviče Veronika Remišová, která je nyní ale předsedkyní rozpadající se strany Za lidi. Další koaliční partner Boris Kollár chce všechny hlavně udržet v klidu u moci, koneckonců šéfuje straně, která se jmenuje Jsme rodina…
Pokračování nesourodé slovenské čtyřkoalice v něčem připomíná vládu Petra Nečase po roce 2010. Také to byla dosti nečekaná sestava, také vzbuzovala velká očekávání, také se prala s krizí a také měla skoro ústavní většinu ve sněmovně. Ale je tu i to poslední také: od počátku byla nesourodá. Reformní strany se v ní kočkovaly, a aby toho nebylo málo, zahušťovali atmosféru populisté.
Pozornost Čechů je zaměřena výhradně na Matoviče, který si z vládnutí udělal jeden nekonečný zábavný facebookový post a všemu nasadil korunu partyzánským nákupem ruské vakcíny Sputnik. Nicméně rozhodně není jediným viníkem.
Už poněkolikáté ničivě vyhřezl složitý vztah mezi ním a Sulíkem. Právě druhý jmenovaný na podzim otevřeně rebeloval proti vládní shodě na přísných protiepidemických opatřeních a odcházel z klíčových jednání s tím, že se tam jen tlachá. To si nemůže žádný ministr dovolit, ale Matovič to přecházel. Výsledkem byl růst preferencí Sulíkovy strany - a další rozkol mezi oběma kohouty. Od té doby je mezi nimi vztah nikoli nepodobný tomu, jaký spolu měli ministři Kalousek a Vondra, když si v Nečasově vládě vyřizovali účty přes kauzu ProMoPro.
Je až neuvěřitelné, kolik toho už duo Matovič-Sulík Slovensku nadrobilo. Nejprve společně pomohli vytvořit kabinet Ivety Radičové v roce 2010 a přerušili tak vládu Roberta Fica. Spolu ale premiérku o rok později také potopili - a umožnili Ficovi slavný návrat na osm let, což skončilo naprostou devastací spravedlnosti v zemi a návratem k vraždění, jaké si pamatujeme z "devadesátek".
Na vlně občanského odporu se však duo opět dostalo v roce 2020 k moci, a to rovnou do těch nejvyšších funkcí. Nyní opět po roce reformní vlády jejich sváry dovádějí Slovensko na pokraj propasti a Fico s Pellegrinim opět nadšeně fandí jejich přerostlému egu.
Rozkaz zněl jasně: zničit vládu
Do ústavy samozřejmě není možné napsat, že všichni členové vlády budou povinně konsenzuální, předvídatelní a nepopulističtí. Ale Slovensko i Česko se jistě mohou lépe bránit tomu, aby populisté měli šanci brát si zemi za rukojmí a aby rozval vlády pouštěl k moci síly, které nemají oporu ve většinové vůli voličů.
V obou zemích federace je bohužel strašně snadné povalit kabinet. Slováci mají dosud trauma z pádu Radičové, Češi z ostudného shození Topolánkovy vlády během unijního předsednictví v roce 2009. Ani v jedné zemi přitom nejsou odstřelovači povinni vytvořit nové většinové řešení. Možná si ještě někdo pamatuje, jak Jiří Paroubek překvapeně ve sněmovně pomrkával, když mu vyšel v nejméně vhodnou chvíli asi stý pokus o povalení exekutivy. Výsledkem jsou pak různá upatlaná vládní aranžmá, která končí předčasnými volbami, jež ovládne frustrace z opakovaně selhávajícího establishmentu.
Situaci by jistě mohli změnit samotní politici, ale zkušenost ukazuje, že není příliš prozíravé na něco takového sázet. Na Slovensku jsou Matovič a Sulík zjevně schopni vést nekonečnou politickou bitvu i v čase, kdy koronavirus ničí a bere lidem životy. V Česku zase extenzivní výklad ústavy utekl už ze všech myslitelných limitů - prezident si v roce 2013 jmenoval svou vládu proti vůli většiny sněmovny, vybírá si dle svého ministry a v roce 2017 jmenoval po volbách svého milce premiérem s tím, že až si někde dokoupí většinu poslanců, překlopí se vše do souladu s konstitucí.
Tak široké mantinely pro kutilství nedávají žádné základní zákony v okolních zemích.
Buďme trochu více Němci
Nejstriktnější pravidla najdeme v Německu, kde jde historicky o reakci na peklo Výmarské republiky, ale funguje to dobře dosud. Prezident tam zastává de facto ceremoniální funkci a vše určuje základní logika: kancléře a jeho vládu je možné odvolat, jen když se zároveň zvolí nový exekutivní tým. To blokuje byť jen choutky na divočiny a chaotické prostoje, jejichž festival se v Česku i na Slovensku odehrává. A kde tak místo vůle lidu vládnou různé hradní kliky či mocné skupinky.
Německá "konstruktivní nedůvěra" je jistě hodně specifická a nepochybně ji do českého či slovenského ústavního řádu není možné jen tak zkopírovat. Ale upřímně řečeno, zapadla by tam jistě mnohem více než granát v podobě přímé volby prezidenta.
Navíc je pravděpodobné, že v obou částech federace si budeme muset zvykat na čím dál nestabilnější vlády sdružující různé tradiční i nové populistické strany. V Česku je nyní Andrej Babiš a jeho ANO naprosto dominantní silou a přesto nedokázali sestavit ani většinovou vládu. Matovičův kabinet zase ukazuje, že ani velká většina poslanců není k ničemu, pokud se v reálu chová jako pytel blech.
Těžko si za takové situace představit, že by alespoň částečný příklon k německému systému mohl bývalé federaci nějak zásadně ublížit. Matovičů, Sulíků, Babišů, Zemanů a jejich budoucích kopií nás to jistě nezbaví, ale mohlo by to účinně brzdit jejich nejšílenější nápady.
