Nejprve ty dobré zprávy. Emmanuel Macron obhájil nejvyšší úřad v nejrozlehlejší zemi Evropské unie. V čase neustálých krizí Francie nepřepřahá.
Dokonce to na první pohled vypadá, jako by se do ní vracely staré pořádky. Udržet se v Elysejském paláci naposledy zvládl Jacques Chirac v roce 2002. Od té doby Francouzi zažívají ze svých prezidentů nadšení, které opadá stejně rychle, jako se rodí. Republikán Nicolas Sarkozy i socialista Francois Hollande by mohli vyprávět.
A teď ty temnější novinky. Kdo v předvolebních týdnech navštívil Francii, nemohl si nevšimnout, jak velkou deziluzí z Macrona její obyvatelé procházejí. Čerstvě znovuzvolená hlava státu nezvládla, co slibovala: zemi galského kohouta pozvednout. Ještě nikdy v prvním kole prezidentských voleb nehlasovalo tolik Francouzů pro extrémní kandidáty. V druhém kole pak citelně narostla neúčast, protože mnoho lidí nepovažovalo za volitelného ani jednoho z finalistů. Třebaže proti Macronovi stála nebezpečná extremistka, nedokázalo to řadu voličů přinutit, aby mu dali svůj hlas.
Marine Le Penová tak rozhodně neodchází z boje nespokojená - při první kandidatuře v roce 2012 nehodila do urny lístek s jejím jménem ani celá pětina lidí, nyní to bylo víc než jednou tolik. Šéfka Národního sdružení se stala lídrem naštvané Francie, což je situace tuze nebezpečná nejen pro Paříž, ale i celou Evropu.
Macron a pak už jen zloba
Po dvoukolových volbách vždy přijde v médiích na přetřes, jak by si asi v konečném klání vedl někdo, kdo do něj nakonec nepostoupil. Macron v prezidentské volbě Le Penovou porazil už dvakrát, mohl by to ale někdo dokázat ještě výrazněji?
Problém současné Francie spočívá v tom, že takto se tam ptát prakticky nelze. Kromě staronového nájemníka Elysejského paláce nyní v zemi de facto nežije žádná jiná široce volitelná osobnost. Výsledky prvního kola jsou zcela děsivé.
Na třetím místě v něm s více než sedmi miliony hlasů skončil levicový radikál Jean-Luc Mélenchon. Muž, který kromě absolutně nerealistického sociálního programu slibuje i vystoupení z NATO, se stal miláčkem univerzitního prostředí. A navzdory své nebezpečné nabídce je nyní novým lídrem francouzské levice. Dva a půl milionu hlasů dokázal získat i Éric Zemmour, radikál ještě hrubšího zrna, než je Le Penová. Teprve za touto sestavou se krčí s naprosto mizivou podporou někdejší zástupci dvou dominantních stran - gaullistických republikánů a socialistů.
Macron vyhrál jen proto, že byl - jak říkají s oblibou Němci - "alternativlos", tedy bez alternativy. To je nebezpečná situace, pluralitní demokracie - má-li být funkční - musí vždy alespoň nějakou mainstreamovou nabízet. Jenže staronový francouzský prezident tak dlouho tvrdil, že mezi místní pravicí a levicí je dost místa také pro jeho střed, až z obou pólů odsál takové počty umírněných voličů, že napravo i nalevo zůstal jen extrém.
Čekání na drsný červen
Výběr prezidenta je nepochybně vrcholem francouzské volební sezony, ani zdaleka ale nepředstavuje její konec. Už v červnu proběhnou také volby do Národního shromáždění, během nichž se zloba Francouzů nepochybně projeví ve velkém. V roce 2017 zažil Emmanuel Macron pohádku - po křesle v Elysejském paláci dokázal získat i 308 z 577 poslaneckých mandátů. Na to může nyní zapomenout.
Až dosud francouzský volební systém tlumil extrémy. Pokud totiž není zvolen zákonodárce nadpoloviční většinou hned v prvním kole, postupují do toho druhého ti, kdo získali alespoň 12,5 procenta hlasů. To většinou spolehlivě vyřazovalo kandidáty okraje. Nyní ovšem Národní sdružení Marine Le Penové téměř jistě získá více něž aktuálních osm zástupců. Ještě lépe na tom pak možná bude levicový Mélenchon v čele Nepoddajné Francie, která nyní disponuje 17 křesly.
Nová situace tak dost možná donutí Macrona jmenovat premiérem někoho jemu nepohodlného. Takovému politickému soužití se pak říká kohabitace a obvykle neplodí nic dobrého, protože jde o konstelaci, v níž vláda velice často usiluje o přesně opačné věci než prezident.
Macronův tlak na unijní integraci
Proč by nás ve střední Evropě ale vlastně mělo zajímat, zda bude mít hlava Francie se svým premiérem dobré či špatné vztahy? Z prostého důvodu: vždy, když má svázané ruce doma, chce se o to více blýsknout na evropské půdě. Emmanuel Macron přitom už v minulých pěti letech s projevy o silné Evropě vstával i uléhal, nyní se to nepochybně ještě znásobí.
Již při zahájení unijního předsednictví na počátku tohoto roku například vyzval k vytvoření nového evropského bezpečnostního paktu. To by mělo Česko a země střední i východní Evropy zajímat přímo eminentně - invaze na Ukrajinu ukazuje, jak moc je nenahraditelná síla NATO. A jak riskantní by bylo oslabovat ji jakousi virtuální evropskou armádou pod francouzským velením.
Po ruské invazi na Ukrajinu ale přesto může Macronův tlak na větší evropskou integraci sehrát i velmi užitečnou roli. Není tedy vyloučené, že jej tak v mnohém nakonec Češi, kteří mají válku za humny, podpoří s větším nadšením než nasupení Francouzi.
