reklama
 
 

Vítězný únor tehdy a vítězný únor dnes. Neprohráváme už náhodou znova?

22. 2. 2018 12:10
Nová nebezpečí se vracejí. Když se rozhlédneme kolem sebe, vidíme jasné stopy minulého režimu.

Až tato diktatura pomine, hlavní otázkou bude, v jakém stavu je charakter národa, neboť jen na něm může být založena nová svoboda, napsal Ferdinand Peroutka v rozhlasovém komentáři pro Rádio Svobodná Evropa 1. března 1958. Bylo to po jednom z kulatých únorových výročí, kdy se připomínal komunistický převrat povinně - ve svobodných zemích jako tragédie, v naší (tehdy) propagandou ovládané vlasti jako požehnání, jakýsi happy day, který nekončí zavírací hodinou ani půlnocí.

Dnes jsme sedmdesát let od "Vítězného února" a o šedesát let od toho skvělého Peroutkova citátu dál. Nad údělem "Února" ale přemýšlíme pořád, už to o něčem svědčí: když si totiž tu Peroutkovu otázku vezmeme, zjistíme, že se nevztahuje ani tak k únoru 1948, jako k období po Listopadu, svým způsobem i ke dnešku. Ovšem sám Ferdinand Peroutka, který zemřel v roce 1978 daleko od domova, se už hledání odpovědi na svou otázku zúčastnit nemohl. Dejme tomu, že se na nás dívá odněkud z nebe, a tak si otázku můžeme položit spolu s ním znovu: V jakém stavu je charakter národa dnes a jak ho ovlivnila desetiletí totality?

Kdo si myslí, že nijak, bezpochyby cítí, že klame sám sebe. Už samotný fakt, že otázku Peroutka zformuloval, svědčí o tom, že k ní musel mít pádné důvody. Možná některé z nich vztahoval ke zkušenosti té předchozí totality: nacistická okupace český národ potupila, ponížila, zlikvidovala (doslova) řady těch, kteří tvořili jeho oporu, a pravděpodobně tak silně přispěla k nástupu totality nové. Prostě jedno násilí připravuje půdu druhému. Peroutka to dobře věděl; sám tu dobu zažil a zakusil.

Takže zpátky k té otázce. Uvědomujeme si i dnes, kdy z moderní české historie mají mnozí z nás v hlavě především zmatek, že ta okupace trvala přes čtyřicet let a že musela zanechat stopy v duši národa, stejně jako zanechala drsné a nesmazatelné stopy v krajině zbavené sedláků, statků, mezí, rozparcelované ve velké lány? V krajině pohraničí zbavené celých sídel? Ve městech obklíčených hradbami sídlišť? Že dodnes, když přejedeme hranice do Bavorska, vidíme a cítíme ten rozdíl? A nejsou podobné šrámy jako ty na krajině stále ještě ukryty někde i uvnitř každého z nás?

S léty ty šrámy mizí a nakonec jistě zmizí docela. Pokud ovšem mezitím nepřijde nebezpečí nové a nevyužije slabosti dané stopou té předchozí totality. Právě tak jako v tom osudném únoru 1948. Jinými slovy: neplyne z toho všeho, že Česko (stejně jako další postkomunistické státy) musí být z logiky věci křehčí; náchylnější podlehnout novým hrozbám?

Cítíme, že nová, ne úplně přesně pojmenovatelná nebezpečí se jaksi vracejí. Podobají se nenápadně v mnohém těm, která jsme zažili tehdy. Dnes stejně jako v době před únorem 1948 je pod tlakem nezávislá žurnalistika, svoboda slova, ale ukrajuje se ze svobod obecně, stát se stává stále mocnějším než předtím. A stejně jako tehdy se šíří lež a obyčejný člověk se těžko domáhá, aby ji zastavil (jen jedna z těch mnohých se týká prezidenta republiky a autora úvodního citátu).

"Po zhroucení komunismu ve východní Evropě jsme se opájeli mýtem konce dějin. Pod jeho vlivem ochabla naše obezřetnost, zlenivěla naše představivost a my jsme ponechali volný průchod přesně těm typům režimů, o kterých jsme tvrdili, že se už nikdy nemohou vrátit," píše historik Timothy Snyder. Nebo jinak: jestliže se tragédie nacismu stala součástí německé identity a vědomí, že je třeba za každou cenu zastavit její opakování, jak jsme na tom my? Nebo ještě jinak: únor 1948, to je minulost, která skončila, minulost, která nás posiluje, nebo je to minulost, která nás pronásleduje?

Když se rozhlédneme kolem sebe, vidíme jasné stopy minulého režimu: na vedoucí pozici ve vládě člověka, který se zřejmě zapletl s tajnými službami totalitní moci, na místě prezidenta zase toho, který právě oznamuje, že přijede s projevem na sjezd komunistů. Ale ani tyhle viditelné věci nejsou možná takový problém jako ty neviditelné: stále silnější překvapivý pocit, že naše svobody a hodnoty nejsou o moc jistější než v době po listopadu 1989 nebo před takovými deseti lety. Že naše demokracie je stále jaksi nesmírně křehká a ohrozitelná. Doufejme, že vydrží víc než v roce 1948.

autor: Luděk Navara | 22. 2. 2018 12:10

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama