reklama
 
 

Vítězný únor tehdy a vítězný únor dnes. Neprohráváme už náhodou znova?

22. 2. 2018
Nová nebezpečí se vracejí. Když se rozhlédneme kolem sebe, vidíme jasné stopy minulého režimu.

Až tato diktatura pomine, hlavní otázkou bude, v jakém stavu je charakter národa, neboť jen na něm může být založena nová svoboda, napsal Ferdinand Peroutka v rozhlasovém komentáři pro Rádio Svobodná Evropa 1. března 1958. Bylo to po jednom z kulatých únorových výročí, kdy se připomínal komunistický převrat povinně - ve svobodných zemích jako tragédie, v naší (tehdy) propagandou ovládané vlasti jako požehnání, jakýsi happy day, který nekončí zavírací hodinou ani půlnocí.

Dnes jsme sedmdesát let od "Vítězného února" a o šedesát let od toho skvělého Peroutkova citátu dál. Nad údělem "Února" ale přemýšlíme pořád, už to o něčem svědčí: když si totiž tu Peroutkovu otázku vezmeme, zjistíme, že se nevztahuje ani tak k únoru 1948, jako k období po Listopadu, svým způsobem i ke dnešku. Ovšem sám Ferdinand Peroutka, který zemřel v roce 1978 daleko od domova, se už hledání odpovědi na svou otázku zúčastnit nemohl. Dejme tomu, že se na nás dívá odněkud z nebe, a tak si otázku můžeme položit spolu s ním znovu: V jakém stavu je charakter národa dnes a jak ho ovlivnila desetiletí totality?

Kdo si myslí, že nijak, bezpochyby cítí, že klame sám sebe. Už samotný fakt, že otázku Peroutka zformuloval, svědčí o tom, že k ní musel mít pádné důvody. Možná některé z nich vztahoval ke zkušenosti té předchozí totality: nacistická okupace český národ potupila, ponížila, zlikvidovala (doslova) řady těch, kteří tvořili jeho oporu, a pravděpodobně tak silně přispěla k nástupu totality nové. Prostě jedno násilí připravuje půdu druhému. Peroutka to dobře věděl; sám tu dobu zažil a zakusil.

Takže zpátky k té otázce. Uvědomujeme si i dnes, kdy z moderní české historie mají mnozí z nás v hlavě především zmatek, že ta okupace trvala přes čtyřicet let a že musela zanechat stopy v duši národa, stejně jako zanechala drsné a nesmazatelné stopy v krajině zbavené sedláků, statků, mezí, rozparcelované ve velké lány? V krajině pohraničí zbavené celých sídel? Ve městech obklíčených hradbami sídlišť? Že dodnes, když přejedeme hranice do Bavorska, vidíme a cítíme ten rozdíl? A nejsou podobné šrámy jako ty na krajině stále ještě ukryty někde i uvnitř každého z nás?

S léty ty šrámy mizí a nakonec jistě zmizí docela. Pokud ovšem mezitím nepřijde nebezpečí nové a nevyužije slabosti dané stopou té předchozí totality. Právě tak jako v tom osudném únoru 1948. Jinými slovy: neplyne z toho všeho, že Česko (stejně jako další postkomunistické státy) musí být z logiky věci křehčí; náchylnější podlehnout novým hrozbám?

Cítíme, že nová, ne úplně přesně pojmenovatelná nebezpečí se jaksi vracejí. Podobají se nenápadně v mnohém těm, která jsme zažili tehdy. Dnes stejně jako v době před únorem 1948 je pod tlakem nezávislá žurnalistika, svoboda slova, ale ukrajuje se ze svobod obecně, stát se stává stále mocnějším než předtím. A stejně jako tehdy se šíří lež a obyčejný člověk se těžko domáhá, aby ji zastavil (jen jedna z těch mnohých se týká prezidenta republiky a autora úvodního citátu).

"Po zhroucení komunismu ve východní Evropě jsme se opájeli mýtem konce dějin. Pod jeho vlivem ochabla naše obezřetnost, zlenivěla naše představivost a my jsme ponechali volný průchod přesně těm typům režimů, o kterých jsme tvrdili, že se už nikdy nemohou vrátit," píše historik Timothy Snyder. Nebo jinak: jestliže se tragédie nacismu stala součástí německé identity a vědomí, že je třeba za každou cenu zastavit její opakování, jak jsme na tom my? Nebo ještě jinak: únor 1948, to je minulost, která skončila, minulost, která nás posiluje, nebo je to minulost, která nás pronásleduje?

Když se rozhlédneme kolem sebe, vidíme jasné stopy minulého režimu: na vedoucí pozici ve vládě člověka, který se zřejmě zapletl s tajnými službami totalitní moci, na místě prezidenta zase toho, který právě oznamuje, že přijede s projevem na sjezd komunistů. Ale ani tyhle viditelné věci nejsou možná takový problém jako ty neviditelné: stále silnější překvapivý pocit, že naše svobody a hodnoty nejsou o moc jistější než v době po listopadu 1989 nebo před takovými deseti lety. Že naše demokracie je stále jaksi nesmírně křehká a ohrozitelná. Doufejme, že vydrží víc než v roce 1948.

autor: Luděk Navara | 22. 2. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama