Vlastně je dobře, že to ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) řekl: "Pedagogové jsou jediní, kteří dostanou přidáno, třebaže nejsou v první linii boje s covidem". I když to vzápětí namíchlo spoustu učitelů snad ještě více než fakt, že místo slibovaných tří procent jim platy vzrostou jen o dvě procenta. Alespoň je venku jedna důležitá věc.
Sousloví "první linie" se stalo snad nejnadužívanějším pojmem během dvouleté kalvárie s covidem. Obvykle vytanou na mysli zdravotníci a lékaři, kteří s vypětím sil drží v chodu nemocniční systém. Dále často pracovníci v sociálních službách. A možná armáda, policie či hasiči. Na učitele - jak ilustruje i výrok ministra financí - se zapomíná. Velmi nespravedlivě. Málokdo toho musel zvládnout v minulých dvou letech tolik.
Zatímco v jiných zaměstnáních se neustále řeší, jak má vypadat kontakt s neočkovaným, zapomínáme, že kantoři jich denně ve svých žácích potkávají masy. A pracují v prostředí, jímž se prakticky permanentně valí epidemické vlny.
Distanční výuka jim zcela změnila povolání. A když skončila, úvazek 1,0 jim prakticky beze změny platu rychle stoupl na 2,0, protože v hybridním modelu bylo nutné odučit část studentů prezenčně a část v karanténách stále online. Navíc i když učitelé nemají na obličeji takové otlaky od ochranných prostředků jako zdravotníci z covidárií, také už zažili během pandemie chvíle, kdy jim docházel kyslík, protože museli odvykládat celé dny v respirátorech. Krátce: kdo tvrdí, že pedagogové nestojí v první linii boje s covidem, prozrazuje, že netuší, co se poslední dva roky ve školách dělo.
Jestli něco mohlo učitelům přinášet alespoň částečnou útěchu, pak právě to, že jim v posledních letech poměrně rychle stoupá částka na výplatní pásce. Důvěra kantorů, že jejich povolání konečně směřuje k odpovídajícím výdělkům, se začala rozlézat i mezi ty největší skeptiky. Nová vláda s ní ale nyní může znovu solidně otřást.
Slibem nezarmoutíš
Možná si ještě někdo vzpomene na tragikomickou předvolební hádku, zda budou kantorům paragrafy garantovat 130 procent průměrné mzdy. Nejprve to sněmovna v rámci novely zákona o pedagogických pracovnících bez problému přijala, když se ale po senátní vratce věc zase objevila před poslanci, propadli již předvolebnímu rauši - a strhla se mela. Opoziční pětikoalice tuto garanci chtěla, vláda ANO a ČSSD ji odmítala jako příliš drahou, takže věc spadla pod stůl.
Nyní se někdejší opozice dostala k moci a nic jí nebrání, aby své přesvědčení, že kantoři mají fixní nárok na 130 procent průměrné mzdy, proměnila v realitu. Kabinet sice tvrdí, že pedagogické mzdy se stále drží nad touto hladinou, o tom se ale již dá úspěchem pochybovat. Průměrný učitelský plat se pohybuje kolem hranice 45 tisíc, průměrná mzda jako taková za třetí čtvrtletí roku 2021 činila 37,5 tisíce - kantoři jsou tedy v průměru na nějakých 120 procentech.
Vezmeme-li navíc v úvahu pádivou inflaci, vychází z toho, že učitelé by měli dostat přidáno více, nikoli méně. A to se vůbec nebavíme o nepedagogických pracovnících, na které se vždy zapomíná, jejich platy jsou doslova ostudné a škola se přitom bez nich neobejde.
Koaliční smlouva slibuje: "Garantujeme, že udržíme platy pedagogických pracovníků minimálně na úrovni 130 % průměrné mzdy." První kroky nové vlády ale moc nenapovídají tomu, že by ji vládní pětka chtěla v praxi dodržet.
Při úpravě rozpočtu kabinet zatím projevuje účetnickou mentalitu, která nemá mnoho společného s ekonomickým uvažováním. Korunku po korunce se škudlí odevšad - a pokud jsou nespokojeni všichni, ministr to považuje za spravedlivé a férové.
Konec rovnostářství
Šlo by to i jinak. Pokud se nová vláda chce deklarovat oproti té Babišově jako pravicová, platy učitelů jí dávají dobrou příležitost v praxi prokázat, že to myslí vážně. Lze z nich udělat prioritu, na níž se nešetří, a navíc přidané peníze neposlat do tarifů, ale do osobního ohodnocení.
Jestli totiž někde v republice zůstává poslední bastion extrémně rovnostářských platů, pak je to právě školství. Je jedno, zda jste šikovný, nešikovný, aktivní, vyhořelý, s velkou pravděpodobností dostáváte skoro stejné peníze.
Ředitelé tak nemají moc možností, jak motivovat začínající a schopné, systém jim to neumožňuje. Obecně se předpokládá, že největším kamenem úrazu v oceňování pedagogů je nástupní plat. Ten jistě není závratný, ale ani ostatní vysokoškolští absolventi nedostávají hned pohádkové mzdy. Problém spočívá v tom, že ta kantorská se poté skoro vůbec nezvyšuje. Zatímco v jiných oborech si schopní brzo přijdou na slušné peníze, ve školství jsou pořád vystaveni demotivující rovnosti, která prakticky nebere ohled na jejich výkony.
Babišův kabinet to jen utvrdil, když ve školách přidával plošně všem. Za čtyři roky si tak učitelé v průměru polepšili o 15 tisíc hrubého. Což je nepochybně dobrá zpráva. Pokud teď ale nastoupila pravicová vláda, jeden by čekal, že další růst kantorských platů nasměruje do osobních odměn, aby tak ředitelé konečně mohli začít oceňovat a motivovat ty schopné, aktivní a perspektivní.
Slibuji, co jsem odvolal…
A nejde jen o platy, učitelé se potýkají také s řadou dalších klíčových problémů. Příklady nabízí zmiňovaný zákon o pedagogických pracovnících, který nakonec skončil před volbami na smetišti jen kvůli hádce o peníze.
Původně měl přitom řešit úplně jiné věci, jež české školství silně pálí. Umožňoval například do sboroven uvést sociálního pedagoga. Dále učitelům prvního stupně otevíral jednodušší cestu do mateřských škol. A ředitelům dával právo najímat na tři roky i nepedagogické odborníky, kteří si pak mohli předepsané vzdělání doplnit. Druhostupňovým kantorům zase nová norma měla pomoci se získáváním odborností pro různé předměty. To všechno teď dál zůstává neřešené.
Za takového stavu se nelze divit, že časy, kdy na pedagogické fakulty odcházela ta nadanější část středoškoláků, patří dávno minulosti. Chce-li společnost alespoň v části těch schopnějších zase probudit touhu po výuce, nezbývá jí nic jiného než učitelské profesi systematicky budovat atraktivitu a dávat perspektivu.
Pokud ovšem nová vláda začíná tím, že citelně snižuje částku, kterou sama dobrovolně kantorům slibovala, působí to, jako by všem, kdo se v oboru pohybují, nebo o něm alespoň uvažují, chtěla připomenout nápis, který Dante ve své Božské komedii umístil nad pekelnou bránu: Zanechte vší naděje.
