Vláda pravého středu to po roce od svého jmenování dotáhla k důvěře pouhých 16 procent obyvatelstva. To je rekord.
Za zahanbující skóre přitom zdaleka nemohou jen „nepopulární reformy". Vláda se totiž prakticky žádných reforem hodných toho slova ještě nedopustila. Změny v daních, penzích a sociálním právu chystá, ale počíná si při tom tak nečitelně, že vlastně ani není jasné, jestli je to jen škrtání a látání děr, nebo už opravdu „ta" reforma.
16 procent, to dnes není ani polovina voličů ODS a TOP 09. Vláda si to s občany rozházela, napravo i nalevo.
Její smůlou je, že v prvních měsících ji provázela dosti vysoká očekávání. Takže zklamaná důvěra měla kam padat.
Kultura vládnutí dál klesá
Po „kroužkovací revoluci" ve volbách 2010 se od kabinetu čekalo, že obnoví důvěru v politiku a politiky. Což kromě jiného závisí na umění komunikace, nejen s veřejností, ale i mezi politiky navzájem. Tady vládní koalice selhává. Jako by se ani nesnažila své počínání hájit, neřkuli vybudovat nějakou pevnější společenskou, reformní shodu.
Jako by jí to bylo tak trochu jedno.
Výsledkem je nesrozumitelnost. Naopak, jako celkem jasné se zvenčí jeví únavné koaliční hádky, kultura odposlechů a festival utrácení peněz (když už korektně neříkáme přímo korupce). Příběh ProMoPro a Alexandra Vondry - nabízel rezignaci, vzpomínáte? - patří k nejsmutnějším. ODS i díky Vondrovi a Drobilovi (oba jsou navíc místopředsedové strany) ztratila „protikorupční legitimitu". A zase - vypadá to, že to ODS ani zbytek koalice moc netrápí.
Samostatnou kapitolou jsou „Věci veřejné". Kuriózní název strany, vystavěné na konspiračních projektech Víta Bárty, obálkách a poslaneckých úpisech věrnosti, už nezbývá než psát v uvozovkách. Celkový dojem završilo jepičí angažmá Radka Johna na vnitru.
Nemít charisma není program
Vláda působí, jako by žila v polospánku. Ani ta šestnáctiprocentní důvěra ji nijak nerozhodila. Nějak ji skousla, ani nevíme jak.
Hlavní zodpovědnost samozřejmě nese Petr Nečas. Po divoké éře Paroubek-Topolánek se zdálo, že anticharismatický premiér bude příjemnou změnou. Ale země potřebuje také lídra s viditelným zápalem. Bezkrevný Nečas jím není, což mimo jiné vede k tomu, že se leadership provozuje z Hradu.
Nečas je ten, kdo by měl vládu hájit a „popularizovat" především. Nedělá to, mnohem viditelnějším symbolem kabinetu je Miroslav Kalousek. Nečas si o podporu veřejnosti řekl vlastně jen skrze volební billboardy s vyhrnutými rukávy, a to je málo.
Karel Schwarzenberg, nejčastěji kroužkovaný kandidát loňských voleb, se prakticky k ničemu mimo diplomacii nevyjadřuje a některé jeho bonmoty už ani nejsou vtipné. Hraje roli čestného předsedy v záloze, zůstal za očekáváním.
Dvě jakžtakž příjemná překvapení politiky se tak nacházejí mimo vládu a kupodivu jsou z Prahy. Jiří Dienstbier, nejdřív exkomunikovaný, a pak navrácený rovnou do vedení sociální demokracie. A primátor Bohuslav Svoboda, který se v rámci možností emancipuje od zavedených magistrátních pořádků.
Do bouřky bez kompasu
Slabá vláda, která ztratila důvěru, by sama o sobě nemusela být takovým neštěstím. Horší ale je, že potenciál věrohodnosti prohospodařila v době, kdy se skutečná krize možná teprve blíží.
Většině lidí zatím dál stoupají reálné příjmy, ekonomika si nevede tak zle, prostě ještě moc nefouká. Jenže lidé mají - i kvůli vládě - pocit, že se už uskrovnili až příliš a další oběti nechtějí přinášet.
Utahování opasků berou jako svoji ztrátu, ne jako investici do budoucna, napsal Jan Švejnar. Nechtějí platit účet za mejdan, který pořádal někdo jiný, vyjádřil náladu Jiří Pehe. A Václav Cílek zase píše o „základním hněvivém tónu" ve společnosti.
Sociolog Jan Hartl si myslí, že přese všechnu nespokojenost Češi především chtějí, aby se politici nějak dohodli: „Model politiky v myslích našich lidí není nesen konfliktem, ale naopak požadavkem konsenzu."
Což ale neznamená, že frustrace z politiky nevyvolá žádné radikální protiakce. Pocit, že si na sobě nechají dříví štípat a už toho bylo dost, totiž mohou velmi snadno znásobit události zvenčí. Řecký bankrot, debakl eurozóny, globální finanční krize, to nejsou žádné utopie. Vláda proti nim zmůže asi tolik, jako by rukama chtěla zastavit řeku.
Snad se krize důvěry a krize ekonomiky nesetkají v plné síle v jeden okamžik.
Jestli nám skutečně chybí věrohodní politici a společenská solidarita, opravdu zjistíme, až nám začne téct do bot. Zatím to vypadá, že posádka je rozhádaná, kompas nefunguje a pasažéři dostali mořskou nemoc, sotva jsme vypluli z přístavu. To není při pohledu na neklidné vody dobrá zpráva. Snad to neskončí vzpourou. U kormidla a v podpalubí, jedněch proti druhým.
