Tereza Novotná je čtyřiadvacetiletá studentka, a proto se jí týká vládní program slev na jízdném ve vlacích a autobusech. Platí jen čtvrtinu ceny. Nedávno se rozhodla, že peníze, které jí stát tímto způsobem věnuje, přepošle na dobročinné účely. A nejen to: navrhla to i jiným a založila sbírku pro hospic sv. Jana Nepomuka Neumanna v Prachaticích, který jako řada jiných sociálních služeb obrací každou korunu. V úterý dopoledne bylo vybráno víc než 50 tisíc, cíl je 150 tisíc korun. Myslím, že bude splněn a překonán.

Příběh dobře, možná zatím nejlíp ilustruje absurditu slevového programu. Pozorujeme další fázi "přerozdělování" veřejných prostředků, tentokrát ale z iniciativy jednotlivců. Jde bez nejmenších pochybností o správné a bohulibé rozhodnutí. A jako každá charita obohacuje nejen obdarované, ale mentálně také darující - a ty k jejich rozhodnutí popostrkuje stát, když jim nutí peníze, bez kterých se obejdou a které jsou mnohem potřebnější jinde. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě.

Akce tříčtvrteční sleva pro studenty a seniory se vyvíjí podle plánu. Za prvních osm měsíců na ni stát vyplatil 3,7 miliardy, což míří k předpokládaným šesti miliardám korun za rok. To je ohromná suma. V marketingštině samozřejmě může být vykládána jako "investice do kvality životů našich občanů"; při pohledu nejen na stav sociálních služeb je to cynismus.

Andrej Babiš v neděli prohlásil: "Nepočítám s tím, že bychom ještě snižovali deficit, když nám ještě chybí peníze. My musíme investovat a už jsme snížili deficit, původně byl na 50, teď je 40 miliard. Takže já si nemyslím, že je nějaký prostor pro snižování deficitu." Není prostor? Jak to, že ne? Miliardy na slevy na jízdném jsou přece i součástí rozpočtu 2020. Musí být - cuknout z nich by znamenalo přiznání (marketingového) omylu, nebo vyvolalo dojem, že došly peníze. Obojí je nepřípustné, takže se bude slevovat - a přeposílat zlomky ze slev na hospice - dál.

Ale jinak erár statečně šetří, až se z něj kouří. Co se řešilo v pondělí na vládě: ministerstvo financí nesouhlasí s návrhem, aby učitelé měli jednou za deset let nárok na roční studijní volno (takzvaný sabatikl). Vyjeli by do zahraničí, doplnili si vzdělání na pedagogických fakultách, mohli by získat zkušenosti ve firmách spojených s jejich profesí. Navíc, až pětina učitelů trpí příznaky vyhoření.

Jasně, že by to něco stálo, podle financí mnohem víc než odhadované půldruhé miliardy ročně (chybějící pedagogy musí někdo nahradit). Ale tohle je investice. Tak si vyberte.