Jsou to první parlamentní volby v éře takzvané postpravdy a nalomené důvěry v tradiční média. Výsledek volební kampaně, dojem, který zanechává, tomu odpovídá.
Když se hlasovalo na podzim 2013, panovalo v porovnání s dneškem relativně stabilní informační prostředí. Informace platily víc, alternativních fakt kolovalo méně. Pravda se zdála být - možná skutečně byla - zaostřenější. Váha slova byla vyšší.
Zhruba od roku 2014, po rusko-ukrajinském konfliktu a invazi na Krym, se "informační poměry" začaly postupně měnit - nejen v českém jazyce a nejen skrze hybridní inspiraci z Ruska. Šlo to pak do značné míry samo. I díky zlidovělým technologiím a díky svodům, kterým homo informaticus těžko odolává: na prvním místě lidské zvědavosti a touze zaujmout ostatní nějakým štěpným sdělením o stavu světa.
Informační břečku prošlapávali i někteří politici, vytrvale zpochybňující klasická média a sdílející neověřené polopravdy nebo rovnou smyšlenky, tvářící se jako ryzí zprávy.
Co má být zpochybněno, je zpochybněno úspěšně. Když se chce, všechno je relativní. Pravda? Něco jako předpověď počasí.
Do tohoto stavu přicházejí volby. Není to vůbec žádná česká specialita, ale důsledky jen naše jsou.
Protože jsou v mlze fakta jako taková, týká se to i vnímání fakt o Andreji Babišovi. Čapí hnízdo, korunové dluhopisy, zajišťovací příkazy, minulost, střet zájmů a tak dále. Nebýt té mlhy, je těžko představitelné, že by to nejen politikovi prošlo, ale ještě aspiroval na jasné volební vítězství.
Dřív by měl asi problémy, už jen kdyby novinářům nadával do "zkorumpované pakáže". Pocítil by, že to společnost odsuzuje. Dnes tím jde veřejnému mínění spíš naproti a je to součást celé té hry na mlhu. Asi jako když hooligans na fotbale zapálí dýmovnice - na hřišti se může odehrávat leccos, ale nikdo pořádně nevidí co. Říct, jestli v tu chvíli byla, nebo nebyla penalta, je prakticky nemožné. A rozhodčí si ji netroufne odpískat. Pískají nespokojení diváci.
Cena informací ještě víc klesla a to je důvod, proč lidé tak málo slyší na Babišovy problémy a průšvihy.
Když emoce vítězí nad fakty, stačí dovedně spravovat image a opakovat, že všichni lžou (kromě mě), kampaň & účelovka atd. Vztahy voliči-politici se stále víc zakládají ne na informované důvěře, ale na víře bez fakt, tedy až víře v paradoxně náboženském smyslu. Nebo klubovém, fanouškovském. Lídr-guru je základ.
Na to, že informace neplatí, se dá snadno zvyknout, protože takové prostředí bývá méně namáhavé pro obě strany, voliče i politiky. Není problém tvrdit věci, které k sobě nepasují. Kdo by dnes řadil fakta a domýšlel souvislosti?
A tak když Andrej Babiš rozbalí vizi pro Českou republiku pro rok 2035 - a pak v rozhovoru říká, že po čtyřech letech premiérství by v politice skončil, málokdo se podrbe na čele: Co se tu bude dít - pokud Babiš po volbách nastoupí do Strakovky - těch třináct let mezitím, 2022 až 2035?
ANO je stranou jednoho muže, o Babišově nástupnictví se nemluví. Za čtyři roky v další vládě by nezlepšil Česko tak, jak píše v knížce, ani omylem, to se nedá. A co bude pak, třináct let zůstaneme bezprizorní, nebo si vyzkoušíme nového a pak ještě novějšího, možná i tři různé Babiše, než dospěje do edenu 2035?
Vůbec to nejde dohromady - ale to se neřeší, podstatný je celkový dojem, fotky na Facebooku a slogan Teď, anebo nikdy! Tak se to dělá.
S tím, že fakta platí málo, se potýká ČSSD. Neúspěšně. Ani před kampaní, ani v kampani se nedokázala od fakt, tak je to v módě, odstřihnout, protože je uhranutá tím, že fakta mluví v její prospěch.
Je to pořád dokola. "Zemi jsme dostali do kondice, ale lidé o tom nevědí," stýská si Lubomír Zaorálek. Opravme ho, změňme podmět: "Země je v kondici", co ji tam dostalo, je vedlejší, ale výsledky hospodářství, nízká kriminalita, kvalita života a tak dále mluví o tom, že se celkově máme dobře, prosperujeme. První vládní strana se pod to pochopitelně touží před volbami podepsat.
Ale jde na to špatně. Moc přes fakta.
Zoufalé pokusy vyvolat vášně, jako byla "demonstrace" oranžových lídrů v ulicích Prahy, jen podtrhují, že tohle sociální demokracie neumí. V tom smyslu je opravdu tradiční stranou, jak ji nálepkuje Babiš. Ten surfuje na emocích naprosto hladce. Billboardy a videoklipy ANO s pitvorným panďulákem stupidizuje až na samou hranici, jako by cílovou skupinou nebyli dospělí lidé, ale mateřská školka.
Ještě dál jde Tomio Okamura - stačí si prolistovat jeho volební noviny.
Obrazně řečeno, je třeba voličům před nosem zaparkovat červený autobus brexitu, na kterém je napsáno "350 milionů liber týdně dáme místo do Bruselu na zdravotnictví", a vzít do ruky co nejsilnější tlampač. Na faktické podstatě sdělení moc nezáleží, stačí volat, za kolik bilionů korun národního pokladu lithia nám kdo ukradne.
Jeden příklad od Babiše: v inzerátu hlásá, že "nebudeme kupovat elektřinu v zahraničí, ceny si určíme sami", což je vzhledem k tomu, že dlouhodobě naopak patříme mezi největší vývozce elektřiny a energetický trh je propojený, poněkud mimo. (Doufejme, že tuhle informaci Babiš zná, protože kdyby byl premiérem, jeho vláda by rozhodovala o výstavbě nových jaderných bloků.) Ale čert vem fakta - hlavní je nastolit dojem, že tu naši, poctivou českou elektřinu za české ceny ubráníme!
V tomhle jsou jako doma Babiš a Okamura, ale když to zkusí ČSSD nebo TOP 09, viz její inzerát pojatý jako falešná titulní strana novin blízké babišovské budoucnosti, je hned znát, že se do toho nutí a není to jejich parketa.
P. S. Příjemným úkazem letošní kampaně byla přece jen o něco slabší neurotizující billboardová masáž. Je to dané jednak tím, že i ty nejsolventnější partaje pravděpodobně dodrží předepsaný limit 90 milionů korun, jednak blahodárným účinkem zákazu billboardů u dálnic a silnic I. třídy. Který se zatím fakticky nedodržuje, ale strany se až na výjimky z těchto ploch raději stáhly předem. Snad usoudily, že vyskytovat se po 1. září na nelegálních billboardech by jim neprospělo.
