Při prvním rozboru neúspěchu sociální demokracie si Jiří Paroubek víceméně vystačil s tezí, že občanům vymyla mozky pravicová propaganda. Osm týdnů po volbách jsou už k dispozici i hlubší a střízlivější analýzy zleva. Za přečtení stojí texty Vladimíra Špidly, Jana Šterna a Jiřího Pehe na Aktuálně.cz a článek Václava Bělohradského, původem z Práva.
V jednom detailu, ale podstatném, se jejich pohled s tím Paroubkovým vlastně shoduje. Pozdvihují obočí nad tím, kolik voličů propadlo pravicové iluzi. Přestoupili na liberální víru, nepřipouštějíce si, že je neoliberalismus, respektive po jím umetené cestičce kráčející kapitál, dřív nebo později semele. Do okruhu pomýlených intelektuálové zahrnují hlavně střední třídu a „nový proletariát".
Pravice byla schopna vnutit společnosti diskurz, v němž jsou zaměstnanci v těchto oblastech „postindustriální ekonomiky" portrétováni jako „majitelé vlastních osudů", kteří se kreativně přizpůsobují novým podmínkám, a i proto přijímají práci na zkrácené úvazky nebo dobu určitou. (Jiří Pehe.)
| Jiří Pehe: Levice stojí a padá s otázkou sociálního státu |
Příslušníci střední třídy jsou stále více využíváni jednorázově, nemají před sebou jasnou profesní perspektivu. Jenže střední vrstva jakoby na just tomuto nepříznivému vývoji volila politiku škrtů, které bez doprovodu rozumné hospodářské politiky povedou ke zhoršení postavení právě střední třídy. Zřejmě volba pravice je pro střední vrstvu znakem příslušnosti k elitě. (Jan Štern.)
| Jan Štern: Povolební kocovina: vítězství neoliberální ideologie, ČSSD jako smutný hrdina a co dál |
Když to trochu zjednodušíme, měli příslušníci středních vrstev na jaře dvojí možnost. Buď natáhnout ruku pro tři dny nemocenské, třináctý důchod a zdravotnictví bez poplatků. Anebo se odvážit úsudku, že poměry ustojí i bez toho sami.
Nebyla to ale pravice, natož údajně pravicová média, kdo takovou volební otázku nastolil. To sociální demokracie oblepila republiku plakáty, které oslovovaly lidi jako zoufalce, co si bez státní pomoci ani nezavážou tkaničky.
Střední třída pochopila, že to je pod její úroveň. Dost lidí si řeklo: Já přece nechci být ten chudák, který má tohle zapotřebí. Někteří rovnou začali být hrdí na to, že jejich statut je výš, než oranžové billboardy. Čerpali z toho pocit uznání. A volili napravo, respektive nevolili ČSSD.
Chudina klepe na vrata paláců
V politické diskusi byla střední třídě „zdařile" vsugerována představa, že neúspěšní si mohou za svou situaci sami, a proto si nezaslouží žádnou pomoc. Falešně získaný pocit ohrožení chudými dospěl do stavu, který vyjadřuje věta: „Chci-li být šťasten na úkor někoho, je třeba, abych jím pohrdal." (Vladimír Špidla.)
| Vladimír Špidla: Úcta k vlastním idejím je jednou z mocných zbraní ČSSD |
Takhle daleko středostavovská hrdost samozřejmě nedospěla. Sociální ex-eurokomisař tu hází střední třídu do jednoho asociálního pytle. Naznačuje, že její příslušníci jsou hlupáci, zmatení obrazem chudiny jako úhlavního společenského nepřítele.
Je to slabší pasáž jinak docela inspirativního Špidlova textu. Není vůbec jasné, z čeho autor při takovém portrétování střední třídy vychází. Samozřejmě, že v kampani se objevilo i „zneužívání sociálních dávek" (ODS) a „nepřizpůsobiví občané" (VV), dokonce se jí mihl i konflikt „mladí perspektivní versus staří odepsaní" (video Přemluv bábu).
Ale že by se ze střední třídy stala třída sobců, semknutá pocitem ohrožení chudinou, která natahuje ruku po dávkách? Žije Špidla v té zemi, o které mluvíme? Kolik je kolem nás skutečné chudoby?
37 procent lidí říká, že materiální situace jejich domácnosti je „dobrá", 19 procent, že „špatná". Před deseti lety byl poměr vyrovnaný a od té doby krok po kroku „subjektivně chudých" ubývá. Copak to ČSSD neví? Lidé nemají rádi, když z nich někdo dělá větší chudáky, než jsou, to je celé.
Bělohradský čte výsledky špatně
Volební kampaň byla pojata jako třídní boj, v němž bohatí, organizovaní po leninsku jako třída, zvítězili nad chudými, kteří se styděli hájit své zájmy, protože patřit mezi ně se stalo hanbou - staří a slabí, socky, okrádají stát. Používám výraz chudí, ale myslím tím jednoduše pracující. Jako člověka, který celý život strávil na univerzitách, mě děsí představa, že tato masová identifikace s pány proti chudým je pevně zakořeněna v nejmladších voličích. (Václav Bělohradský: Pět poučení z květnových voleb).
Profesor Bělohradský dokonce vidí volební kampaň jako třídní boj (zprava). Z psychologického pohledu jeho úvaha sedí: Ano, občané se rádi identifikují s úspěchem, uznání čerpají z osobního bohatství, vzory hledají mezi „pány", ne u sobě rovných. Ale znovu: tenhle tisíciletý typ chování oživila především sociální demokracie svou kampaní, zacílenou na - z části neexistující - chudáky.
Bělohradský pomíjí, že ještě víc hlasů než sociální demokracie ztratila ODS, hlavní bašta třídy bohatých. Jako by neviděl, že výsledek voleb ovlivnila hlavně touha po změně establishmentu a býčího stylu politiky Paroubek-Topolánek. Očekávání vytěžily hlavně pravicové strany (TOP 09, a pokud je můžeme řadit k pravici, tak Věci veřejné) - ale za to mohl mnohem víc jejich politický marketing a osobnosti na kandidátkách, ne po bohatství lačnící a bohaté obdivující voličské masy. Kdyby levice nabídla osobnost, jakou je Karel Schwarzenberg, o žádném třídním boji bychom se asi nebavili.
Čtěte také
Jiří Paroubek:
Vítězství bez fanfár
Jiří Havel.
Hořkost vítězství
Jiří Svoboda:
Obecnější příčiny
volební porážky ČSSD
Kromě toho: ČSSD+KSČM+Zemanovci+Suverenita (tedy čistá levice) dostali stejně hlasů jako ODS+TOP 09+KDU-ČSL (čistá pravice). Vážně to boháči tak převálcovali? Ne.
A ještě jedna poznámka: Od Paroubka po Bělohradského všichni žehrají na „strašení Řeckem", „řeckou kartu" a podobné volební podpásovky, které ČSSD podcenila. No… Tak si zase jednou pomožme průzkumem. V březnu 2010 uvedlo 88 procent lidí (!), že zadlužení státu považuje za velmi závažný (50) nebo závažný (38) problém. Co říkají čísla, je zřejmé: Sami občané si sice půjčují čím dál tím víc, „vězení pro dlužníky" se tolik nebojí, ale na stát jsou mnohem přísnější. Ten by na dluh žít neměl, je to přece jejich pojišťovna, která se má postarat, bude-li třeba.
Jestli tenhle vzkaz v Lidovém domě přehlédli, aby pak s údivem zjistili, že „strašení Řeckem" na voliče zabírá, je to jen jejich vlastní chyba.
Evropský problém
Sociální demokracie si začíná uvědomovat, že s volební kampaní - a volebním programem, samozřejmě - jako byla ta minulá, už 30 procent hlasů těžko získá. Tedy, pokud se jí nepodaří „vsugerovat" střední třídě, že není střední třídou, ale novým zbídačeným proletariátem. Což je ale problém, na kterém vadnou sociální demokracie po celé Evropě. Co lidem nabídneme, když se všichni chtějí tvářit jako bohatí?
Anebo se to dá říct jednoduše a pragmaticky: stačí mít někoho přijatelnějšího než Paroubka a dát tomu všemu modernější nátěr. Oranžovým ideám a programu ovšem na prvním místě.
