Prezident Donald Trump míní, že na debatu o zbraních v USA v tuto chvíli, těsně po masakru v Las Vegas, kde střelec zavraždil bezmála 60 lidí a desetkrát více jich zranil, ještě není čas.
V jednom ohledu má pravdu. Když jeho předchůdce Barack Obama promlouval k Američanům po obdobných událostech, v první reakci se vždy také soustředil na oběti a smutek pozůstalých.
A podobně jako nyní Trump také on přitom citoval z Písma. "Nechť Bůh uzdraví jejich zlomená srdce a ošetří jejich rány," uzavřel Obama například svůj projev po střelbě na základní škole v Sandy Hooku v Connecticutu, kde před Vánoci 2012 zemřelo 20 dětí a šest dospělých.
Celkem musel Obama během osmi let svého prezidentství tyto tragédie komentovat čtrnáctkrát. A po Sandy Hooku pak s jednoměsíčním odstupem vyhlásil, že se "veškerou vahou svého úřadu" zasadí o zpřísnění zbraňových zákonů.
Ničeho nedosáhl. Kongres, ovládaný republikány, jeho návrhy odložil k ledu, a naopak začal kutit legislativu, která přístup ke zbraním spíš usnadňuje.
Což ilustruje dvě důležité věci. Americká společnost je v názoru na zbraně - ostatně jako dnes v mnoha jiných otázkách - politicky a kulturně rozštěpena. A za druhé, ta debata, na kterou "teprve přijde čas", ve skutečnosti probíhá permanentně. Je to neustálé přetlačování dvou různých Amerik.
V USA to máte dnes a denně před očima. Ve Washingtonu jsou u škol cedule "Gun Free Zone" a děti jednou měsíčně s paní učitelkou nacvičují, jak se zachovat, kdyby se nějaký osamělý střelec přece jen do jejich bezpečí v "zóně beze zbraní" vypravil.
O pár set mil dál na západ, ve státě Virginia, ilustruje vztah tamních Američanů k puškám a pistolím například nápis na tričku mladé dívky za pokladnou benzinové pumpy: "Mám ráda kontrolu zbraní, a proto je při střílení držím oběma rukama."
Obě Ameriky mají své argumenty, statistiky, srovnání s jinými zeměmi. Znovu a opět, po každém dalším střílení, ta první Amerika například zmiňuje přes 30 tisíc mrtvých, kteří v USA ročně zahynou střelnou zbraní. A snadná, všudypřítomná dostupnost zbraní prý vede k masakrům, jako byl ten zatím poslední v Las Vegas. Je třeba zpřísnit zákony, podle jednoho z návrhů například limitem na počet zbraní, jež si lze pořídit za jeden nákup.
A znovu a opět ta druhá Amerika odpovídá, že dvě třetiny ze všech uvedených zbraňových úmrtí jsou sebevraždy. Další velký díl pouliční drogová kriminalita, zatímco hromadné "střílečky" jsou sice nejviditelnějším, ale z hlediska počtu incidentů i obětí výjimečným jevem, kvůli kterému nelze lidem sahat na jejich ústavní právo vlastnit a držet zbraň. Komplikovat slušným občanům přístup ke zbraním jen znamená dávat další výhodu do rukou těm, kteří chtějí ze zbraněmi páchat zlo.
Aktuální komentáře v amerických novinách jsou skeptické až cynické, v zásadě říkají "nic se nezmění, naučme se s tím žít". Zní to zoufale bezradně. Ale je to popis reality. A vlastně nelze napsat nic výstižnějšího, než ocitovat jeden z těchto komentářů. Masakry, jako byl ten v Las Vegas, prý "jsou cenou za život" v současných Spojených státech.
V roce 1999 měla polovina vlastníků zbraň doma - podle průzkumů Pew Research Center 49 procent dotázaných - kvůli lovu zvěře. Pouze čtvrtina na sebeobranu. Nyní je to už opačně, podle šetření z roku 2014 drží 48 procent lidí zbraň jako pojistku vůči možnému nebezpečí. A už jen necelá třetina pro lov.
V Americe se válčí, přeneseně i doslovně. O zbraně i se zbraněmi. A výsledkem je, že Američané se sami sebe stále více bojí.
