Jak číst politiku?
Čtvrt roku po přelomových prezidentských volbách a rok před – jistě také přelomovými – volbami do Parlamentu to vypadá, že jsme se ocitli ve starých kolejích. Jako kdyby se za poslední tři, čtyři léta nic nestalo. Ve veřejném mínění převládá stejné znechucení. Média a průzkumy, ta nerozlučná dvojice, počítají procenta tam a zase zpátky, barevné sloupečky ve virtuálním volebním studiu se blíží. Jedeme dál.
Schyluje se k tomu, že měsíce před volbami budou působit jako velké déjà vu. Dosud hlavní politické strany by si to přály. Rozdat si to mezi sebou (před volbami a hlavně po nich) tak jako obvykle. Bylo by ale velkou chybou, kdyby na optiku „všechno bude jako vždycky“ automaticky přistupovali i média a voliči.
Protože rozhodně není pravda, že od roku 2009, kdy vypuklo poslední velké volební zbrojení, se „vlastně nic nestalo“. Pokud si to velké strany myslí, mohou je příští volby vyléčit z iluzí šokem. Nebo ne.
Zmáknout voliče
Zavedené strany – především ČSSD, ODS, TOP 09 a KSČM – přistupují k politickému zápasu s bohorovností. Na první pohled nepodloženou (nic přece netrvá věčně), ale ve skutečnosti pochopitelnou. Jejím základem je politický kartel, který se tu postupně vytvořil. Stojí na systému financování stran skrze stát, extrémně výhodném pro všechny podílníky kartelu. Proto ho nikdo z nich nechce měnit, natož bořit. A klub nestojí o nové členy.
Důsledkem bude – jako nejviditelnější ukázka toho déjà vu – opulentní volební kampaň s tisíci billboardů po celé zemi. V praxi je úplně jedno, že strany jsou většinou – navzdory státnímu penězovodu - zadlužené. Vyřeší se to „slevami“, protislužbami a dodatečnými dary. Transparentní účty jsou samy o sobě k smíchu, jak nejlépe ukázaly prezidentské volby (a kampaň Miloše Zemana).
Zájmem kartelu samozřejmě není přijmout ostrý zákon o kontrole politického financování. Proto se do voleb 2014 dočkáme nejvýš jen kosmetických úprav, které nic podstatného neřeší. Jako když sociální demokracie navrhuje omezit počet billboardů na „pouhých“ 500 až 700, na čemž se strany stejně nejspíš nedohodnou.
Hlavní je pro ně status quo. Vědí, že volby musí „urvat“ masivní kampaní. Nikdo nechce riskovat, že v závodu poleví, ztlumí tlampač a konkurence ho překřičí.
Lednová nálada
Noční můrou politického kartelu se staly prezidentské volby. Straničtí kandidáti – kromě Karla Schwarzenberga, který ale kandidoval spíš za sebe – v nich pohořeli. Solitér Vladimír Franz neměl ani jeden billboard a dostal víc hlasů než ODS ve volbách do krajských zastupitelstev.
Ukázalo se, že strany nemají monopol na volební know-how. Jejich společným soupeřem se stala nevyzpytatelnost těch, kdo myslí jinak. A odvaha voličů riskovat.
Čerstvé průzkumy STEM hlásí, že „obrazu preferencí dominují rozpaky obyvatel“. Skoro polovina voličů tvrdí, že jejich volba je „východiskem z nouze“. V tomto bodě je situace v podstatě stejná jako před dlouhou volební kampaní 2009/2010.
Současná letargie dramaticky kontrastuje s atmosférou před prvním kolem prezidentských voleb. Které společnost v dobrém slova smyslu vzrušily, voliči je prožívali, politice se v jejich očích – jakkoli to mohl být klam - vracel smysl.
Skeptik tuší, že právě v tom spočívá nejhlubší důvod, proč by partaje na tyhle volby nejradši zapomněly. Právě v prostředí „euforie“ se totiž daří nevypočitatelnosti, změně, novým tvářím, diskusi. Kdežto „apatie“ přeje víceméně tupým reklamním kampaním. Prázdným, a o to hlučnějším sloganům. Na voliče se chystá overkill.
Anebo se to dá vidět i jinak: Největší šanci na úspěch bude mít ten, komu se napřesrok podaří vzkřísit „náladu“ z prvního kola prezidentských voleb. Prostor je tu obrovský – vždyť počet hlasů, které dostali už v prvním kole Zeman i Schwarzenberg, by v parlamentních volbách 2010 stačil na vítězství. A „strany“ Jan Fischer či Vladimír Franz by bezpečně zasedly v parlamentu.
Takže klíčová otázka zní: Kde všichni ti prezidentští voliči příští rok v květnu, v Den D, budou? Co udělají?
Nejsou lidi, zatím
Strany by mohly mít nejen „komplex“ z prezidentské volby, ale také obavu z toho, že se jim už nějaký pátek ztrácejí hlasy. To se týká zejména ČSSD a ODS, u kterých je absolutní ztráta v posledních parlamentních (2006/2010) a krajských volbách (2008/2012) tak velká, že nebýt celkové konstelace (voliči neprchli hromadně jedním směrem, ale „rozpustili se“), ČSSD & ODS by už nebylo synonymum velké koalice.
Jedním z klíčových výsledků voleb 2014 bude, jestli se podaří tento propad zastavit. Pro ČSSD to vypadá nadějně, pro ODS nikoli.
ODS a KSČM kromě toho rapidně ubývají členové. A všechny velké strany trpí akutním nedostatkem věrohodných politických osobností: viz například výběry ministrů kultury z TOP 09/STAN, chudá soupiska ekonomických odborníků ČSSD a ODS či kádr komunistů v krajských reprezentacích.
Jediné, zato velké štěstí pro všechny strany kartelu je, že jim zatím neroste žádná vážná konkurence. Je sice brzo hádat, jestli někdo může zopakovat to, co ve volbách 2010 dokázaly Věci veřejné. Ale představit si v rolích lídrů změny Andreje Babiše - který ostatně řekl, že kandidovat nechce - nebo třeba Karla Janečka, je zatím hodně těžké. Ovšem nová strana může klidně nastoupit - a pak uspět – i několik měsíců před volbami, viz příklad ze Slovinska.
Těžkou vahou se zřejmě poprvé stane strana Zemanovců. Poprvé můžeme čekat, že prezident bude součástí volební kampaně. Až ho zase uvidíte na billboardech, nedivte se. SPOZ přece hraje podle stejného know-how jako jiné strany kartelu. Velké peníze, velká reklama.
Nejsdílenější vyhraje
Ačkoli po volebních ztrátách v roce 2010 politici ohlásili pokání (protože „voliči vyslali signál“), brzy jim otrnulo a žádná velká změna v politické kultuře se nekonala. Aférami a přešlapy hýřila vláda („práva a boje proti korupci“) i sociální demokracie v krajích. Debakl utrpěly Věci veřejné. KSČM se nezměnila. Žádná výrazná nová alternativa se na celostátní úrovni dosud neobjevila.
Důvěra v politiku nebyla obnovena. Panuje dojem, že „není koho volit“.
Z druhé strany: Zkušenost posledních let byla cenná. Víme například - a doufejme, že to ví také televize a rozhlas - že není dobré odevzdat se do rukou předvolebních průzkumů. Víme, že společnost ve skutečnosti politiku nehodila přes palubu. Stále je dost lidí, kteří dychtí po tom, aby nemuseli volit nejmenší zlo.
Nejvíc šancí má ten, kdo voliče přesvědčí, aby jeho politiku skutečně sdíleli – vlastním názorem i na sociálních sítích. To bude nakonec důležitější než všechny billboardy dohromady. Vážně.
Jisté je, že klíčovými vlastnostmi voličů budou napřesrok paměť a kuráž. Víc než kdykoli předtím.
