Připomínáme si, jak nás 21. srpna před 55 lety okupovali Rusové, nebo, jak zdůrazňují hnidopiši, jak nás zabrala vojska Varšavské smlouvy. To připomínání má smysl, protože máme šanci podívat se na sebe. Vidět, jací jsme byli, a přemýšlet, jací jsme dnes, jestli jsme se změnili.
Stojí za to vzpomenout si na to vzedmutí odporu, na protesty proti tankům, na studenta Jana Palacha a další, kteří se obětovali, aby lid vytrhli z upadání do letargie. Vzpomenout, jak rychle uvadla chuť podržet si onen náznak svobody z jara '68, protože svoboda to za komunistů nebyla. A jak rychle ji vystřídala šedá kaše normalizace. Další útěky elit na Západ a jiné útěky elit do podzemí, kotelen, bytových seminářů, do undergroundu. A ještě jedna zásadní okolnost: normalizace byla obdobím, kdy si mnozí lidé dál zvykali, že žít nesvobodně může vypadat normálně.
Před rokem i letos nabyl 21. srpen jiného významu. Ukázalo se, jak jsme se mýlili, když jsme se nechali ukolébat v domnění, že náš svět bude "už jen bez válek" a "už jen o konzumu", jak jsme se mýlili, když jsme moudře přikyvovali na "konec dějin". Dějiny se dál s železnou zavilostí opakují a my se jim jen tak nevymaníme. V minulých 33 letech jsme si v klídku žili ten náš svět a na jiné světy jsme velké ohledy nebrali. Taky proto jsme Putina a Rusko podcenili.
Od loňského 24. února na Ukrajině vidíme, jaká cena se platí za svobodu. Deník The New York Times (NYT) s odvoláním na americké vládní činitele čerstvě odhadl, kolik válka na Ukrajině stojí. Na ruské straně dosud podle amerických odhadů přišlo o život až 120 tisíc vojáků a dalších 170 až 180 tisíc jich utrpělo zranění. Na straně Ukrajiny odhady vycházejí z počtu zhruba 70 tisíců zabitých vojáků a 100 až 120 tisíců zraněných. Masakr, který rozpoutal Putin. Masakr Ukrajiny, masakr dějin.
Výročí 21. srpna nám tiše, leč nutkavě klade otázku: a co my? Co kdyby Rusové napadli nás? Protože i po 55 letech je ruský režim, ruský stát v našem okolí jediný, od něhož to momentálně opravdu, vážně hrozí. Čína je daleko a zatím drží sama sebe na uzdě, pokouší se svět ovládnout jinou cestou, ekonomicky.
Oproti roku 1968 dnes zcela nepochybně žijeme ve svobodném demokratickém politickém systému. Rozhodujeme sami o sobě. A pravdou taky je, že nám ta svoboda více méně spadla do klína takřka zadarmo, jen zlomek tuzemců o ni před rokem 1989 skutečně usiloval. Změnilo nás třiatřicet let svobody? Byli bychom ochotni se tentokrát, po mnoha a mnoha desetiletích skloněných hlav, bránit? Jako se brání Ukrajinci?
Odpověď zkresluje fakt, že jsme díky prozíravosti Václava Havla a dalších nemnoha politiků členskou zemí NATO. Mohli bychom se tedy spoléhat, že nás aliance podle smlouvy ochrání. Přitom my sami jsme tu smlouvu nedodržovali a nedodržujeme, slíbená dvě procenta HDP na obranu bláhově neplatíme. Ale stejně: kolik občanů této země by bylo odhodláno jít chránit naši levnou, samozřejmou svobodu s kvérem v ruce?
Když se díváme na průzkumy veřejného mínění - a ty jsou jen teoretické, něco jiného by bylo reálné napadení České republiky - snadno se většina z nás smiřuje s bezprávím. Podle červnového zkoumání agentury STEM celkem 64 procent dotázaných souhlasí s tím, že by válka na Ukrajině měla skončit co nejdříve, a to i za cenu toho, že by Rusku byla ponechána část území napadeného státu. Většina z nás je k Ukrajincům a ke svobodě lhostejná.
Putin v Evropě probudil a živí dřímající nacionalismus
Když agentura STEM/MARK zjišťovala, jak se veřejnost dívá na vládní úsporný balíček, nejhůř dopadly nákupy vojenské techniky: 29 procent odpovídajících by do nich spíše neinvestovalo, 17 procent by do obrany rozhodně neinvestovalo, sedm procent neví, nebo je jim to jedno. Jen 14 procent by vybavení armády rozhodně posilovalo a 34 procent spíše posilovalo. - To je náš postoj ke svobodě a k vlastní odpovědnosti za svobodu. A ještě si říkáme, že to vlastně vůbec není špatné, mohlo to dopadnout hůř. - Ne, nemylme se, je to špatné.
Přitom nejde jen o Rusko, o ruskou hrozbu. Putinovi se daří vracet svět do jeho starého rozložení, do proti sobě zbrojících mocenských bloků. Ty jsou nyní "obohaceny" ještě o supersílu Číny. Komunistické Číny. Putin nechtěně dosáhl také toho, že vedle nás roste velmi silná polská armáda, dosáhl toho, že sen o "neutralitě" či nafoukané národní nezávislosti je opravdu jen bláhový sen.
V Evropě probudil a podporuje dřímající nacionalismus. Opakuji, nejde jen o Rusy, i když ti by stačili sami o sobě, jde o ten obrovský skok zpátky, o země brousící si po desítkách let zuby na svá stará území. Maďaři vedení nacionalistou Viktorem Orbánem by chtěli zrevidovat Trianonskou smlouvu, touží, aby jim byly vráceny celé kusy území, o která přišli před sto třemi roky.
Těsně před výročím invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, jehož se maďarská vojska účastnila, napsal maďarský provládní deník Magyar Nemzet, že Maďarsko mělo využít invaze vojsk v srpnu 1968 do Československa. K čemu? Aby připojilo zpět oblasti jižního Slovenska, které Československu připadly po první světové válce.
Orbán 22. července v rumunském městě Băile Tușnad na setkání maďarské komunity mluvil o Felvidéku (Horních Uhrách) a před zářijovými parlamentními volbami vyzval k mobilizaci 400tisícové maďarské menšiny žijící na jihu Slovenska. Slovensko označil za "odtrženou část země". Orbánovy sny o Velkém Maďarsku ohrožují Evropu. Ultrapravicový nacionalista v Maďarsku systematicky narušuje právní řád, demokratické normy, občanské instituce i vztahy s Evropskou unií. - Ale stále je to náš druh ve V4. Absurdní.
Jednadvacátý srpen nám připomíná, že jsme dnes svobodní a že je to vzácné, i když to hloupě považujeme za samozřejmě. Zároveň nám připomíná, že ani dnes nejsme v bezpečí. Patříme mezi ty menší země, ale zároveň nejsme Izrael, který má mimochodem jen devět milionů obyvatel, více než o milion méně než my. Nemáme to buličí odhodlání, tu touhu, pud po nezávislosti a svobodě. Vidíme na všech možných průzkumech, jak poddajná je nejméně polovina, ne-li většina české populace.
Srpen 1968 nás učí, jakou cenu má Evropská unie. A mohou na ni Babiš a Okamura a část ODS a Rajchl a Klaus a další nadávat od rána do večera, pořád je to blok, který má pro Česko obrovský, záchranný smysl. Stejně tak NATO. Každý, kdo nadává na výdaje na armádu, na vojenskou techniku, nadává na naši ochotu alespoň částečně přispívat k vlastní obraně.
V srpnu 1968 jsme přišli jen o záchvěv svobody, o jakési nadechnutí ve stále komunistickém režimu. Dnes bychom přišli o skutečnou, plnou svobodu, jíž jsme rychle a levně přivykli. A je dobré pečlivě sledovat, jakých zvěrstev se Rusové dopouštějí na Ukrajině. Tohle by nás čekalo, ne nějaká hnusná normalizace 70. let minulého století.
Video: Paměť národa. Okupace 1968 (12. 8. 2020)
