Nestává se to úplně často, ale někdy se vyplatí pozorně číst programová prohlášení. Třeba v případě nové německé vlády, v níž po dlouhých šestnácti letech nezasedne Angela Merkelová.
Kdo zná plány berlínského kabinetu jen ze zpráv, musel získat dojem, že je připravoval megaloman. Média nejčastěji připomínají, že už za devět let slibuje nová vláda vyrábět 80 procent německé energie z obnovitelných zdrojů, k tomu stavět 400 tisíc nových bytů ročně a minimální mzdu zvýšit na 12 euro za hodinu. Nahoru by pak měly jít i důchody, aniž by se ovšem zvedaly daně.
Není divu, že ve veřejné debatě (zejména pak v Česku) takový program hned schytal nálepku "zeleného komunismu". Vize sociálnědemokratického kancléře ale nepramení v utopii, nýbrž vycházejí z analýzy doby, v níž žijeme.
Země silná a velká, přistěhovalecká
Scholzova vláda nechápe německou společnost jako uzavřený národní celek etnicky a kulturně monolitních Němců, nýbrž coby společenství "přistěhovalecké". Jako komunitu, v níž je kulturní pestrost pohonem pokroku.
"Silná demokracie žije z lidí, kteří ji nesou," píše se v programu, jenž zamítá veškerou diskriminaci, neboť - jak je vláda přesvědčena - je to jediná cesta, jak vtáhnout všechny do dění a zajistit, aby měli zájem starat se o společné. "Silná demokracie potřebuje rozmanitou kulturu a svobodná média," připomíná rovněž Scholzův tým, který demonstruje zákaz diskriminace i angažováním Cema Özdemira, historicky prvního německého ministra tureckého původu.
Prázdné symboly ideologického myšlení? Možná, pro Němce ale každopádně znaky soudržnosti, o níž má cenu usilovat a jíž má smysl rozvíjet.
"Velké výzvy dnešní doby se dají zvládnout jen v mezinárodní spolupráci a společně se silnou Evropou," píše dále vláda ve svém prohlášení. V praxi to znamená, že nová ministryně zahraničí, spolupředsedkyně Zelených Annalena Baerbocková, bude dbát na to, aby unie neřešila jen problémy členských zemí, ale mnohem více energie napříště investovala do společného evropského směřování.
Tlak na koordinaci za této německé vlády zcela jistě zesílí. Stejně jako důraz na to, aby evropské peníze prospívaly společné věci, nikoli snahám o odstředivost. Země, které se budou chtít zabývat jen samy sebou, se stanou v postmerkelovském Německu silně nepopulárními.
Čas sytě zelené
Program nového berlínského kabinetu je rámován heslem Odvahu k většímu pokroku (Mehr Forstschritt wagen). Slogan ale nemá připomínat jen fakt, že země, její obyvatelé a její průmysl musí dostát značným nárokům digitálního věku, vztahuje se zejména k nutnosti poradit si s klimatickou změnou.
Je to oblast, do níž Scholzova vláda hodlá investovat nejvíc svého politického kapitálu. A je to zároveň agenda, s jejímž zvládnutím stojí a padá budoucnost Zelených. Její hlavní tváří se totiž stal jejich spolupředseda a vicekancléř Robert Habeck, který stanul v čele nově vytvořeného superministerstva hospodářství a ochrany klimatu.
Habeck, ironicky přezdívaný "Pan Větrník", stojí před nutností transformovat během čtyř následujících let německou energetiku tak, aby se po odstavení jaderných elektráren a útlumu uhelných zdrojů nestala závislou na ruském plynu. Čehož se obávají nejen američtí politici, ale i značná část německé společnosti. Zelenému superministrovi nezbývá než přesvědčit veřejnost, že obnovitelné zdroje představují budoucnost, nikoli slepou cestu. A že se dokážou vykřesat z vážných dětských nemocí. Neúspěch by měl pro Habecka i celou jeho stranu fatální následky.
Dvě zbývající vládní partaje - socialisté a liberálové - se budou držet svých tradičních důrazů: péče o sociální jistoty (SPD), respektive odhodlání hlídat svobodu podnikání, nízké daně a rozpočtovou disciplínu (FDP). Což jsou témata prověřená desítkami let politického provozu. Zelení ale vstupují do velké míry na neznámou půdu: za pochodu budou testovat, jak moc se jejich smělé ekologické plány potkávají s ekonomickou, politickou a společenskou realitou.
V Scholzově vládě je jejich sázka nejvyšší. Mohou mnoho získat, ale také všechno ztratit. A s nimi i Německo, které strana přesvědčila, že v politice přišel čas na její barvu. Jakýkoliv krach, jakékoliv praktické selhání může ale důvěrou Němců v jejich recepty fatálně otřást.
Přešlapovat znamená tonout
Odvaha k pokroku (ať už si o tomto heslu, které Scholzovu vládu mezi vykladači politiky řadí k negativně vnímaným progresivistům, myslíme cokoliv) je v jednom ohledu sympatická. Jde dění vstříc. Nečeká, až co přijde. Agendu chce tvořit, ne čekat, co přinese čas nebo někdo jiný.
Je to politika, která myslí na budoucnost delší než jedno volební období; politika, která není apokalyptická, ale bere v potaz, že změna musí být větší než malá, protože kosmetické udržování statusu quo už nemá sílu zabránit pádu do těžkých krizí všeho druhu. Od těch energetických a ekologických, až po problémy na pracovním trhu.
Každý rok z těch čtyř, které má Scholzova vláda před sebou, bude pro přijímání změny a přesvědčení o jejím smyslu zásadní. Dívat se bude celá Evropa, protože půjde-li to v Německu, nepochybně by to pak bylo možné i jinde.
Autor je analytik týdeníku Euro.
