„Naše státní instituce se velmi často vysoce vzdělaných mladých odborníků, kteří se vrátili ze studií v Cambridge, Oxfordu či Bruselu, bojí, takže tito lidé odcházejí zase do zahraničí nebo se snaží osamostatnit, což náš stát oslabuje. Chybí program, který by se o tyto vysoce nadané jedince systémově staral, aby zůstali pracovat v České republice a pomáhali vylepšit fungování státní správy, jejíž špatný stav - dle zahraničních studií - je největší brzdou našeho státu," píše v komentáři pro Aktuálně.cz publicista a spisovatel Karel Hvížďala.
Proč státní správa nefunguje? To je otázka, kterou si kladou skoro v celé Evropě, a většina studií ukazuje, že tyto instituce se už svou strukturou přijetí vysoce inteligentních a vzdělaných lidí brání.
Tak je tomu i u nás, jak ukázala situace při letošní povodni: na magistrátu po odchodu bývalého vedení v čele s Bohuslavem Svobodou chyběly například i kontakty na osoby, které na radnicích jednotlivých městských částí řídí tamní krizové štáby. Jenže přesto u nás existují ještě minimálně dva problémy navíc, které řádnému fungování státní správy brání. Pokusím se je pojmenovat.
V sousedním Německu se například podle studie Univerzity v Bochumi ukázalo, že vynikající znalosti a dobré vzdělání včetně znalosti několika cizích jazyků ani vysoké IQ kolem 130 ke kariéře nestačí. Studie celkem jednoznačně ukazuje, že problém vysoce výkonných lidí ve státní správě spočívá v tom, že myslí velmi rychle a komplexně a vyvíjejí přílišný tlak na své spolupracovníky. Iritují je, a tím narážejí na - velmi často i nevědomá - pravidla, která na státních institucích platí. Rychleji totiž zahlédnou chyby druhých, a když se na ně snaží kolegy upozornit, vyvolávají vzteklé reakce.
Ohrožují místa svých nadřízených, a proto se jich takové instituce snaží rychle zbavit. Vyčítá se jim, že bez ohledu na ostatní jdou rychle za svou kariérou. Takových lidí ale není nikde moc: většinou se jedná o dvě procenta obyvatel, což je například v Německu 1,6 milionu lidí.
Problém je však i u těchto vysoce nadaných lidí, protože jsou často příliš soustředění na svůj výkon, přehlíží skupinovou dynamiku mocenských her, která hraje důležitou roli na všech pracovištích, i když někdy vysoce nadaní ani nechtějí něco řídit; primárně je baví komplexní složité úkoly a jejich řešení. To ovšem zase vede k tomu, že jejich sociální kompetence je slabší než u normálních lidí, neumí pracovat v týmu, a zřejmě proto mají i menší snahu něco řídit. Navíc jsou někdy emocionálně labilnější než průměrní zaměstnanci, a proto neumějí ani svým šéfům klidně vysvětlit, jak by mohla firma profitovat z jejich nadání.
V Německu tito lidé svou situaci podle zmíněné studie řeší nejčastěji tak, že si založí svou vlastní firmu nebo se přizpůsobí svému okolí a své nadání využívají v aktivitách mimo instituce, ve kterých pracují, protože se cítí nevyužití.
Může za to i ta skutečnost, že v Německu platí zákon o službě státních zaměstnanců. Ti mají definitivu a ta logicky přitahuje spíše lidi s menšími ambicemi, kteří nejsou moc aktivní a kteří upřednostňují jistotu před výhodami vyšších výdělků v soukromém sektoru. Mají místo toho začasté levnější pojistné, výhodnější kondice při poskytování půjček, více různých benefitů a často delší dovolenou.
V České republice je sice situace jiná, a ještě o něco horší. Za prvé je tomu tak proto, že naše země je malá, dle statistického vzorce, se kterým přišla Univerzita v Bochumi, je u nás jen asi 200 000 velmi nadaných lidí. A za druhé v Česku dodnes nebyl přijat zákon o službě státních úředníků.
První skutečnost vede k tomu, že naše státní instituce se velmi často vysoce vzdělaných mladých odborníků, kteří se vrátili ze studií v Cambridge, Oxfordu či Bruselu, bojí, takže tito lidé odcházejí zase do zahraničí nebo se snaží osamostatnit, což náš stát oslabuje. Chybí program, který by se o tyto vysoce nadané jedince systémově staral, aby zůstali pracovat v České republice a pomáhali vylepšit fungování státní správy, jejíž špatný stav - dle zahraničních studií - je největší brzdou našeho státu.
A neexistence služebního zákona státních zaměstnanců má zase za následek, že po volbách jsou skoro vždy všechny důležitější funkce ve státní správě rozdány věrným straníkům z vítězné strany, kteří se musí teprve do funkce zapracovat a v problematice se zorientovat a navíc jsou povinováni nadále podporovat svého šéfa, který si je tam dosadil.
Ve výsledku to znamená, že se větší část své pracovní doby starají spíš o kariéru svého šéfa a stranické záležitosti než o chod úřadu, což výkonnost státní správy značně snižuje. Případ dnešního senátora Libora Michálka a poradce ministra Drobila Martina Knetiga, který měl údajně žádat o zmanipulování výběrového řízení na Státním fondu životního prostředí, aby se zajistily peníze na financování další kariéry ministra Drobila (ač nakonec nebyl Knetig odsouzen), tuto situaci dost zřetelně ilustruje.
Chceme-li se z této pasti dostat, měl by být co nejrychleji schválen řádný zákon o službě ve státní správě a na důležitá místa v ní by měly být vypsány konkurzy, aby nedostali doživotní trafiky ti, kteří tam byli dosazeni ne kvůli profesní dovednosti, ale kvůli oddanosti svému šéfovi a jeho straně.
A to byl zřejmě ten další důvod, kromě mnohaleté války na pražském magistrátu, proč Jiří Vávra jako předseda zastupitelského klubu za TOP 09 mohl konstatovat, že „po deseti letech od velkých povodní systém krizového řízení Prahy nebyl úplně tak výkonný, jak by být měl".
Řekl to ještě velmi kulantně, protože jeho vyjádření se vyhýbá tomu nejdůležitějšímu zjištění - že u nás chybí konkrétní osobní zodpovědnost za selhání při výkonu státní správy. Připomeňme, že ani za následky minulé povodně z roku 2002, kdy bylo zatopeno metro, nebyl potrestán tehdejší primátor Igor Němec. Například v sousedním Rakousku za selhání při povodních nesou plnou právní i politickou odpovědnost hejtmani.
