Lépe by ten skeč asi nenapsali ani v Monty Python.
Expozice: Česká vláda se jako jedna z posledních v Evropě rozhodla pomoci lidem s extrémními částkami na složenkách za plyn a elektřinu. Státní dotace, takzvaný úsporný tarif, zároveň ale přijde na desítky miliard, které vláda nemá přichystané. Naštěstí nadchází valná hromada nejmocnější polostátní firmy ČEZ, která má nyní nečekané zisky, a stát si tedy může vzít na dividendě výrazně více peněz.
Kolize: Jenže stát do poslední chvíle o ničem takovém neuvažuje. Je spokojený s návrhem představenstva firmy na výplatu 44 korun za dividendu. Na poslední chvíli nakonec ministerstvo financí navrhne 48 korun, což je ale stále méně než za rok 2020 a naprosto to neodpovídá současným mimořádným ziskům.
Krize: Piráti v předvečer valné hromady po pirátsku navrhnou jiný způsob, jak se dostat k penězům ČEZ - speciální pětadvacetiprocentní daní. Vypuká panika v ČEZ i na vládě, kdy koaliční strany vůbec netuší, která bije.
Peripetie: Zcela nesmyslně vinou nekoordinované vládní komunikace akcie ČEZ skáčou v tu nejméně vhodnou dobu nahoru a dolů, těch amatérských výroků o dividendě, speciální dani, případně dělení podniku už je prostě trochu moc.
Krize: Nakonec je vyplacena dividenda po 48 korunách, což přinese státu za současných okolností neuvěřitelně malý balík 18 miliard. Sektorová daň se zatím rozplývá v koaliční hádce a premiér vše ukončuje jejím odmítnutím.
Byl to vskutku moc pěkný skeč. Škoda jen, že se vláda tak připravila o snadnou možnost, jak zalepit výdaje po zavedení chystané dotace, a ještě si utrhla ostudu zcela nepřipravenou debatou o sektorové dani.
Celá Evropa pouští energetice žilou
V Česku mají mnozí pocit, že sektorová daň je nebezpečný levicový výmysl. V českých končinách ji urputně prosazovala například ČSSD na bankovnictví a další sektory během vlády své i Andreje Babiše. Ale sektorová daň není vůbec nic neobvyklého.
Britskou konzervativní vládu jen těžko můžeme podezírat z levičáctví, a ta přesto nyní zavádí 25procentní daň ze zisků ropných a plynárenských společností. Stejně tak asi není možné o maďarském premiérovi Viktorovi Orbánovi tvrdit, že je levičák. A jeho záliba v sektorových daních je už letitá. Nyní se chystá uvalit speciální daň na banky, pojišťovnictví, energetiku, maloobchod, telekomunikace, aerolinky, farmacii a reklamní příjmy.
A ani mainstreamoví ekonomové automaticky tyto daně nezavrhují. Zešílení energetických trhů v čase války na Ukrajině je dobrým příkladem, kdy se teorie rychle stává praxí. V tomto případě se nabízí koncept "windfall tax", tedy danění neočekávatelných zisků, o které se firmy v energetice nijak svým přičiněním nezasloužily.
Taková daň má i zjevnou vnitřní logiku. Pokud stát potřebuje spoustu miliard na energetickou pomoc a zároveň energetické firmy mají vysoké zisky, je třeba je požádat o solidaritu. A to se v tržních ekonomikách děje většinou právě prostřednictvím daní.
Těch zemí, které chtějí pustit žilou energetickým firmám, je v Evropě ve skutečnosti ještě více, než se zdá. Jen se tak neděje prostřednictvím nové daně, ale donucením firem k cenovému stropu. To je příklad energetického obra EDF, kterého většinově ovládá francouzský stát. Dalším příkladem je Slovensko, kde tamní vláda pohrůžkou nové jaderné daně donutila Slovenské elektrárny k fixaci ceny, i když v podniku je slovenský stát jen menšinovým vlastníkem.
A pak je tu naprosto unikátní příklad Česka. Zde není vůbec nutné složitě konstruovat novou sektorovou daň, protože stát většinově ovládá energetický gigant ČEZ a může si z něj nyní vzít desítky miliard navíc, aniž by to podnik poškodilo. To se nestalo. Dokonce nenastal ani "slovenský scénář", kdy se pohrůžka nové speciální daně využije k "povinně dobrovolné" fixaci ceny domácnostem.
Neučinilo se vůbec nic, protože ministerstvo financí zjevně není schopné příliš dobře využívat svá vlastnická práva.
Hlavně mít velké vize
Nejde přitom jen o aktuální dividendu. Jak moc je stát odtržen od dění v ČEZ, lze ilustrovat i na nedávném projevu premiéra Petra Fialy. Ač reprezentant pravice, slíbil rozdělení ČEZ, kdy stát získá kontrolu nad klíčovými elektrárnami. Takový nápad se neobjevuje poprvé, pohrával si s ním kvůli výstavbě nových jaderných zdrojů i Fialův předchůdce Andrej Babiš.
Nicméně to samozřejmě nebude zadarmo a vykoupení minoritních akcionářů by přišlo stát na nějakých 200 miliard. K tomu připočtěme, že chystaná dostavba jaderných Dukovan má přijít na dalších 160 miliard, ale bude to nejspíše mnohem více. Celá akce na rozdělení a následně zestátnění elektráren ČEZ plus výstavbu nových jaderných bloků by tedy stála nejspíše kolem 400 miliard. Kde chce vláda takové peníze vzít? Nebo snad chce získat vládu nad elektrárnami a ztratit kompletně vládu nad distribucí? A tím se posílí energetická bezpečnost státu?
Těch otázek bychom mohli klást ještě spoustu. Například není jasné, k čemu je Česku zestátnění elektráren ČEZ a neřešení aktuálně nejpalčivějšího problému, a to soukromé vlastnictví plynu, včetně zcela klíčových zásobníků.
Andrej Babiš se v minulém volebním období specializoval na naprosto bláznivé nápady v oblasti energetiky, často pak motivované osobní antipatií vůči vedení ČEZ. Každý nástupce Babiše tak musel nevyhnutelně zazářit jako energetický expert.
Ale moc se to zatím nedaří. Vláda Petra Fialy ve všem jen kopíruje neudržitelnou politiku Babišova kabinetu: Tvrdí, že lze uskutečnit tendr na dostavbu Dukovan, ač poptávaný reaktor má nyní jen jeden uchazeč. Ani tento kabinet není schopen vůči ČEZ uplatňovat svá vlastnická práva, což nyní skončilo neschopností si říct o vyšší dividendu. A vrcholem je snění pravicového premiéra o zestátněných elektrárnách ve speciálním televizním projevu, aniž by národu sdělil, jak toho chce vlastně dosáhnout.
Ať to splatí naše děti
Neschopnost vlády si nyní hlouběji sáhnout do peněženky ČEZ bude mít ještě jeden nevyhnutelný důsledek. Ve Strakově akademii se hromadí další a další protikrizové plány, které už nejsou jako na počátku krize za miliardy, ale za desítky miliard.
To vše se děje v situaci, kdy po nesmyslném zrušení superhrubé mzdy ANO, ODS a SPD a snížením daní bez snížení vládních výdajů máme každoroční 200miliardový strukturální deficit státního rozpočtu. Na to se nyní ještě nabalují další krizové výdaje.
Už velmi brzo se tak ukáže, jak lživá byla předvolební mantra opozičních i vládních lídrů, že Česko má daně a vládní výdaje na udržitelné úrovni. Nemá a nárůst vládního dluhu je raketový.
O to více je nepochopitelné, že vládní politici uvěznění v kleci rostoucích výdajů a svých populistických slibů o nezvyšování daní nesáhli do ČEZ pro vyšší dividendu, ze které mohli poplatit alespoň kus protikrizové pomoci.
Zase tak jednou zvítězilo zlaté pravidlo české politiky: snižovat co nejvíce daně, zvyšovat co nejvíce výdaje a budoucím generacím nechat co největší dluhy.
