Ani nejlepší pořadatelé to někdy neuhlídají a na pódium jim vběhne blázen. Jako když vystoupení Boba Dylana při předávání cen Grammy v roce 1998 narušil do půl těla svlečený muž se znepokojujícím nápisem "Sójová bomba" na hrudi. Bohužel propagátor otužování Wim Hof se na hlavní scéně právě skončeného festivalu Colours of Ostrava neocitl omylem. V pátek večer ho tam uvedla ředitelka akce Zlata Holušová, která mu předala nově založenou cenu. Desítky tisíc lidí, jež čekaly na koncert zpěvačky LP, se "Ledový muž" následně snažil přimět k válečnickým pózám či křiku. Zkoušel zpívat. A pak přišlo to nejhorší: začal mluvit.
"Narodili jsme se vybaveni vším, co potřebujeme, abychom se stali kapitány našich duší, a je načase, abychom povstali jako válečníci světla," řekl. "Nepotřebujeme nemocnice, nepotřebujeme farmaceutický průmysl. My jsme ta síla. Je načase, aby rodiče pochopili, že sami dovedeme přinést štěstí a sílu do každé rodiny na světě. Já jsem tu proto, že jsem žádnou školu nedokončil, a teď každým coulem své bytosti dokazuji všem univerzitám světa, že my ten svět dovedeme uzdravit sami," pokračoval.
Ještě chvíli pak mluvil v podobném duchu, načež oznámil zformování "armády lásky", v jejímž čele "navždy změní a uzdraví celý svět". Projev hodný padoucha z filmové bondovky.
Chlad pro pana Ledového
Protože od lidí pod pódiem se Ledový muž dočkal suverénně nejchladnějšího přijetí, jaké Colours pamatují, člověk by to mohl považovat za uzavřené. Myslet si, že pořadatelé v zákulisí obracejí oči v sloup, večer si nasypou popel na hlavu, omluví se a bude. Jenže to se nestalo. K Hofově projevu ani po třech dnech neřekli nic. Naopak, když se v sobotu večer ředitelka Holušová vrátila na hlavní scénu, jmenovitě vychválila "nádherného Wima Hofa".
Colours of Ostrava, které se v Dolní oblasti Vítkovice konaly po dvouleté pauze a skončily nad nedělním ránem, zažily nejproblematičtější ročník za 20 let existence. Když přitom návštěvník poprvé vkročil do areálu, cítil dojetí, že se festival navzdory koronaviru podařilo udržet. Hned ale přišlo nepříjemné překvapení: oproti předpandemickým letům zmizely vratné a omyvatelné kelímky. Zpráva vzbudila masovou nevoli na sítích, mluvčí akce však argumentoval, že jednorázové plastové nádoby jsou vyrobené z recyklovaného materiálu a nezatíží životní prostředí.
Jenže tím to neskončilo. V dalších dnech se objevovaly výtky vůči stánkům, toaletám či frontám. Celkový návštěvnický komfort šel dolů. Ubyla dvě pódia. Nejen koncert sester Larkin Poe zkazilo výrazně špatné nazvučení. Více interpretů podalo rozpačitý výkon, včetně někdejší senegalské hvězdy Cheikha Lôa. Několik avizovaných hvězd nestačilo na velké scény, kam je Colours umístily. A nikdy také na festivalu neznělo tolik playbacku jako letos. Vystoupení newyorské raperky Princess Nokia bylo z větší části dekorativní, britský zpěvák Sam Ryder pouštěl ze záznamu baskytaru i klávesy.
Problematicky působilo přidružené debatní fórum Meltingpot, kde pořadatelé půl roku předtím, než bude usilovat o hlasy voličů v prezidentských volbách, poskytli exkluzivní prostor podnikateli Karlu Janečkovi. Jeho protikandidátům ne. I celkový pohled na letošní řečníky ukazuje jasný sešup oproti předchozím ročníkům, kdy na Meltingpotu hovořili slavní muzikanti od zpěvačky LP po Petera Garretta z kapely Midnight Oil a potkávali se tam s osobnostmi typu historika Timothyho Snydera.
Fakt, že Colours kvůli koronaviru za poslední dva roky prodělaly přes 20 milionů korun, letos poprvé musely žádat o podporu ministerstvo kultury a jako strategický investor do nich čerstvě vstupuje skupina Rockaway Capital, nadto vzbuzuje obavy o finanční kondici podniku.
Měli jsme slibně nakročeno
Buďme však realisté. Návrat před pandemii prostě nebyl možný. Letošní ročník se konal v době, kdy strmě zrychluje inflace, dodavatelské řetězce jsou stále ještě zpřetrhané covidem, prohlubuje se klimatická krize, eskaluje ta energetická, a především Rusko rozpoutalo válku v Evropě. Za této situace je pouhé konání festivalu zázrakem. Nabízí možnost alespoň na pár dnů zapomenout na vše a utéct před realitou. Přísluší divákovi stěžovat si na kapely, když o několik stovek kilometrů dál Rusové zabíjejí ženy a děti?
Samozřejmě že každý si za ty čtyři dny něco našel. Tradičně vysokou laťku držely třeba koncerty v bývalém plynojemu Gong, ať už klavíristka Hiromi se smyčcovým kvartetem, skvěle zpívající excentrický Rodrigo Cuevas, nebo vsedě tančící virtuos na svislé housle kamanče Mark Eliyahu.
Na hlavní scéně se zase zrodil okamžik, díky němuž Colours pronikly do zpravodajství světových hudebních webů: písničkářka Phoebe Bridgers přišla jako host na koncert The Killers, aby s jejich frontmanem Brandonem Flowersem za intenzivního deště zazpívala baladu Runaway Horses o milencích, jejichž cesty se rozešly.
Pořadatelé nepochybně dělali první poslední, aby byl festival co nejlepší. A jeho ředitelce Zlatě Holušové, jedné z nejvýraznějších žen porevoluční české kultury, nikdo neupře, že vybudovala akci světových kvalit. Nebo že po boku Petra Kotíka a jeho bienále New Opera Days Ostrava v očích mnohých proměnila moravskoslezskou metropoli v inspirativní kulturní centrum.
Na Colours pochopitelně také platí svoboda slova a lidé jako Wim Hof tu mohou říkat i prodávat, co se jim zlíbí. Když to ale Ledový muž hlásá z hlavního pódia po boku ředitelky, působí to jako něco, s čím se festival ztotožňuje.
Zpochybňovat význam nemocnic a univerzit po dvou letech, kdy zdravotníci i učitelé nasazovali životy a mnozí jimi zaplatili, je hrubý přešlap. Zrovna od přehlídky hlásající respekt a sounáležitost by člověk čekal víc než projev hodný antivaxerské demonstrace.
A protože Colours to z nějakého důvodu udělat nedokážou, musíme to říci za ně. Potřebujeme nemocnice. Potřebujeme univerzity. A potřebujeme také Colours, které o přínosu medicíny či vzdělávání nepochybují. Colours, kde se lékaři či učitelé nebudou muset ohlížet přes rameno, jestli po nich nejde nějaká armáda Ledového muže.
Přestane-li se jeden z největších českých festivalů hlásit k takhle základním pilířům civilizace, dopadne to mezi jeho pořadateli a diváky jako v tom songu Runaway Horses: měli jsme slibně nakročeno, ale nakonec jsme šli každý svojí cestou.
Reakci Wima Hofa na kritiku jeho vystoupení na Colours of Ostrava čtěte zde.
