Tento týden se sejde Miloš Zeman s Kateřinou Valachovou. Bezpartijní expertka na legislativu má napravit škody po Marcelu Chládkovi, bude řídit ministerstvo školství jako jeho šestnáctá hlava od revoluce. Velmi horká židle. Co Valachovou čeká? Co by měla dělat?
Jedna věc je jasná: „nechládkovat“. Poslední šéf školství proslul jako gejzír nápadů, chrlil doslova cokoliv, za každou cenu toužil být moderní, „in“. Měl slabého šéfa, premiéra. Bohuslav Sobotka pravil: „Pokládám Marcela Chládka za nejlepšího ministra školství za posledních deset let...“
Premiér nebyl s to Chládka krotit, když třeba hodlal pozvednout školství na asijskou úroveň vysoce problematickým zavedením tabletů do prvních tříd. Jinými slovy chtěl již tak přeelektronizované děti, které pomalu ztrácejí schopnost vyjít schody, ještě víc kompjůtrovat a tabletovat.
Nechládkovat by pro Valachovou nemělo být příliš těžké. Zabývala se dosud legislativou, školství nebylo jejím oborem, takže nehrozí, že by se považovala za Jana Ámose Komenského pro jednadvacáté století.
Školství tvoří dvě spojené oblasti – žáci a kantoři. Ty dvě entity jsou nahlíženy velmi odlišně. Děti se stávají vzácností, společenská tendence je se jim podřizovat, rodiče ve školách (základních a středních) stojí zhusta proti kantorům, ale zároveň na ně házejí čím dál větší odpovědnost za výchovu vlastních potomků.
Zažíváme paradox. Rodiče se zbavují odpovědnosti za děti, to je viditelný trend, přenášejí ji na školu, ale zároveň kantorům velmi často nevěří, útočí na ně, dělají z nich jakési svoje „podřízené“, které mohou úkolovat a peskovat za věci, jež sami nezvládli (výchova).
Děti jsou stoprocentně hájeny. Kantoři mají horší pozici. Jejich společenská prestiž nesahá vysoko, přesně naopak, lid je neuznává. A nejde jen o platy, o peníze, jde právě o to postavení vůči rodičům, potažmo vůči dětem.
Jak to změnit? Velkou roli hraje úroveň vzdělání kantorů, úroveň pedagogických fakult. Prostor pro učitele, aby se mohli rozvíjet. Němečtí kantoři mají kupříkladu „Sabbatjahr“, tedy rok, kdy neučí, mají volno, berou peníze (předtím se ovšem sami rozhodli, že budou brát nižší plat, takže si na Sabbatjahr šetří), cestují, poznávají, učí se, budují. Pravdou je, že z českého platu kantora se na Sabbatjahr ušetřit nedá.
Poslouchat kantory nestojí ani korunu
Další věc. Ministerstvo školství by si mělo škol vážit. Příklad. Letos Chládek zveřejnil Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky na období 2015-2020. Stojí v něm: „V nabídce oborů vzdělání pro přijímání žáků do středního vzdělávání bude nově ve větší míře než dosud přihlíženo k uplatnitelnosti absolventů na trhu práce.“
Predikci trhu práce chce školství vytvářet „společně s ministerstvem práce a sociálních věcí, Úřadem práce a dalšími sociálními partnery (Svaz průmyslu a dopravy, Hospodářská komora, Agrární komora aj.)“ Proti tomuto sociálně inženýrskému úletu se jasně postavily školy, konkrétně Asociace ředitelů gymnázií ČR. Marně, Chládek se na ně vykašlal. To pak těžko prestiž kantorů roste.
Kateřina Valachová by tedy místo chrlení dalších a dalších nápadů a nadbíhání průmyslové lobby měla brát vážně, co říkají ředitelé škol a kantoři. Svou věc znají. To by byl dobrý posun. A nestál by ji ani korunu.
Jistě, učitelé potřebují vyšší platy. Valachová žádá v příštím roce navíc tři až pět miliard. Andrej Babiš by jí rád peníze ořízl. Valachová se tváří bojovně: „Nedovolím, aby prostředky byly kráceny, z požadavku neustoupím. Vláda se zavázala, že zvýší o tři procenta platy pedagogickým i nepedagogickým pracovníkům, ministr financí s tím musí počítat. Vyjednávání o rozpočtu budou tvrdá a věřím, že úspěšná.“ Uvidíme.
Existuje více parciálních problémů, třeba maturita, hodnocení slohových prací, úroveň výuky matematiky, která je zjevně mizerná, nefunguje. Zásadní však je děti k učení, k poznávání přitáhnout. Učit jinak. Dát jim prostor, aby našly sebe, aby rozvíjely to, nač mají buňky. Nervat do nich zbytečnosti, což stále dál setrvačně pokračuje.
Číst s žáky básně není blbost
Společnost se prudce mění, představa vzdělanosti se mění. Být vzdělaný dnes neznamená vyjmenovat sedm divů světa nebo všecky faraony za sebou, ale vědět, co je šroubovice, chápat podstatu genetiky, ovládat dennodenní techniku, které neskutečně rychle přibývá. Všimněme si, že klasický „ajťák“ je vnímán trochu jako exot, ale za pár let budou exoti lidi, kteří nebudou schopni pocitově ovládat komplikované mobily, navigace atd.
Zároveň společnost nesmí ztratit cit, schopnost empatie, snění. Sem patří umění, poezie, číst básně. České školy na tohle většinou nemají. Stále dál nutí děti učit se jména autorů, data, díla. Ale vzít báseň a rozebrat ji s žáky, mluvit o ní, to je vzácnost. Přitom jistě nechceme, abychom se měnili v chytré stroje, že. (Sem patří i to, že o budoucnosti dětí nemůže rozhodovat Hospodářská komora.)
Obří posun představuje inkluze. Zásadní změna pro školy. Zastavit selekci žáků s fyzickým nebo sociálním handicapem. Spojování society. Školství není z inkluze nadšené. Za Chládka vznikl vykutálený nápad, že sice nebudou praktické (pomocné) školy, ale vzniknou praktické (pomocné) třídy. Česká vyčůranost. Přelakování štítu. Smysl inkluze je v přijetí reality, v tom, že děti, různé děti, se učí spolu. Zvykají si na sebe, uznávají se, objevují se. Podvést tenhle záměr je chyba.
Valachová by měla inkluzi podpořit. Což ovšem stojí peníze. Těžko můžete mít ve třídě děti s neurovývojovými poruchami (ADHD, Attention Deficit Hyperactivity Disorder, hyperaktivita s poruchou pozornosti) a nemít pro ně asistenta či asistentku. A dětí s těmito problémy prudce přibývá.
Chládek chystal pro kantory kariérní řád. Proč ne, ale jak bude vypadat? Česky? Tedy „splň si“, odčárkuj si, odseď „doškolovák“ a dostaneš přidáno? Nemělo by smysl, aby ředitelé a jejich zástupci či inspektoři měli čas kantory sledovat v hodinách a hodnotit, jak učí? Neměla by se kariéra kantora odvíjet od jeho schopnosti učit? Logické je, aby kantor sám řekl: Tohle školení potřebuju. (Dnes kupříkladu učitelé často chtějí vědět, jak jednat s dětmi, které mají ADHD nebo jiné poruchy.)
Kateřina Valachová sama na takové úkoly nestačí. Potřebovala by osvícené kolegy a kolegyně ve vládě, kteří by konečně pochopili, že vzdělání nejsou jen fráze do volebního programu. Držme jí palce, ať uspěje.
