Neučiníme-li tak, budeme nevěrohodní, jako jsou právě komunisté. Oslavy 1. máje nám jejich neupřímnost každoročně připomenou.
Zatímco stará Evropa se postupně promíchávala, naše společnost žila za ostnatými dráty od tohoto procesu oddělena a na komunikaci s jinými etniky si nezvykla, nenastavila si nové normy. Proto je viditelněji xenofobní. A komunisté za ostnatými dráty vytvořili totalitní režim jedné strany. Aby si občany podřídili, 254 lidí včetně jedné ženy popravili, 374 zastřelili na hranicích, když z tohoto celostátního koncentračního tábora chtěli odejít, 4 500 odpůrců komunistické diktatury zemřelo ve vězení, více než 200 000 jich prošlo komunistickými lágry, 179 000 lidí odešlo do zahraničí.
Dalším statisícům lidí byl ukraden majetek a půda, statisícům kvalifikovaným zemědělců, akademiků a jiných odborníků bylo zakázáno vykonávat své povolání a jejich dětem byl znemožněn přístup k řádnému vzdělání. Říkalo se tomu třídní boj.
Strach z jiného etnika, tedy xenofobie, je zcela přirozený jev i v přírodě: najdeme ji i u mravenců. Přece si pamatujeme, jak jsme jako děti pozorovali boje černých a rezavých mravenců, či jak jsme četli příběh o kolouškovi, kterému děti uvázaly z lásky na krk červenou mašli, a tím ho odsoudily k smrti. Když se koloušek vrátil ke stádu, ostatní ho právě kvůli odlišnosti parohy ubodali k smrti.
Být tolerantní je tedy kulturní výkon, který od nás vyžaduje popření přirozené reakce a od společnosti jiné nastavení norem, na kterých se domluvíme a které většina uzná. Jiné národy nejsou méně xenofobní, ale měly víc času k tomu, aby u nich byly nastaveny jiné normy.
Podobně tomu je i s tolerancí ke komunistům. Přirozená reakce většiny postižených a jejich potomků, či jen svědků ponižování jiných, kteří viděli zmlácený obličej komunistického poslance Dolejše, nejspíš byla: Dobře mu tak, když se dal k těm, kteří popravili mého otce či zmrzačili mého strýce nebo okradli moji maminku.
Zub za zub je starý biblický zákon. Teprve o zlomek vteřiny později si slušný člověk řekne: Žijeme v jiné době, tohle by se dělat nemělo. Špatná zkušenost s komunisty ale v lidech zůstává, stejně jako zůstala ještě u řady lidí špatná zkušenost s nacisty. Je potlačena jen vyšší kulturou, která dnes, právě díky tomu, že komunisté nejsou u moci, u nás vládne.
Na Západě je jiný vztah ke komunistům dán zase tím, že tam nikdy nebyli u moci. Jimi páchané zlo tam znají lidé jen z literatury a filmů.
Kdybychom byli od staré Evropy stále odděleni ostnatým drátem, naši komunisté by tu dál pronásledovali a zavírali ty, kteří by s jejich ideologií nesouhlasili, a třeba by je bili, jako to dělali ještě v osmdesátých letech, protože totalitní moc jedné strany se nemůže chovat jinak. Dialog je jí proti mysli, pluralita noční můrou.
Problém je i v tom, jak na to upozornil v Lidových novinách Eduard Freisler, že jen o pár hodin po napadení pana Dolejše na Kubě místní komunistická policie surově zbila tamější představitelku opozice Martu Beatriz Roquerovou v jejím bytě a komunisté proti tomu neprotestovali. Tak jako neprotestovali, když disident Librado Linares přišel ve vězení o jedno oko a na druhé špatně vidí. Křičí jen tehdy, když má krví podlité oko jejich poslanec.
Asi mají ve skrytu duše podobný problém jako my s komunisty: Oni zřejmě souhlasí s násilím na Kubě, ale stydí se to říci nahlas. My zase za situace, kdy komunisté se od minulého ani současného násilí páchaného díky jejich ideologii nedistancovali, a naopak díky trvání na starém názvu se k ní hrdě hlásí, vnitřně v první moment souhlasíme s násilím na komunistech a naše protesty vyznívají nepřesvědčivě. Za této situace tomu ale nemůže být jinak.
Překonávání xenofobie je spojeno s novou zkušeností s cizinci, kterou každý den můžeme zažívat. Překonání nenávisti ke komunistům by muselo být spojeno s novou zkušeností s nimi, kterou jsme ale bohužel nezažili, proto jejich slovům nelze věřit. Jinak hovoří mezi sebou, jinak na veřejnosti. Není to tak dávno, kdy právě na 1. máje na Letenské pláni v Praze volali: Ať žije Castro! Je to stejné, jako kdyby volali: Ať žije bití disidentů a diktatura jedné strany.#reklama
Připomínat si minulá selhání je naší povinností. Jako si připomínáme oběti nacismu a holocaust, tak si je třeba neustále připomínat oběti komunismu.
Povinností zdravé společnosti je se bránit proti chybám, které se staly, naši zemi na čtyřicet let odtrhly od výkonnostní evropské společnosti, lidem sebraly odvahu riskovat a podnikat a ponížily většinu občanů, kterým sebraly i přirozený jazyk, jimž by dokázali přesně pojmenovat nedůstojné poměry a všude vládnoucí nenormalitu.
Autor je novinář a spisovatel
