Bankovní rada, která v Česku rozhoduje o měnové politice, je kompletní. Prezident Miloš Zeman dokončil její velkou obměnu, jež letos převrátila dosavadní strategii celé instituce.
Až do poloviny roku ovládali centrální banku pod vedením bývalého guvernéra Jiřího Rusnoka jestřábi, kteří se nebáli zvyšování úrokových sazeb, i kdyby to mělo přidusit ekonomiku. Pak ale nastoupila holubičí éra Aleše Michla, který další navyšování sazeb zatrhl. Na jeho stranu se přiklánějí i čerstvě jmenovaní bankéři Jan Procházka a Jan Kubíček. V radě tak zůstává poslední pilíř rusnokovské éry, který ze svých názorů neslevil ani o píď - Tomáš Holub.
Do konce mandátu v roce 2024 ho čeká velmi perný život uprostřed Michlovy ekipy, ale má jednu naději. Dobrou pro jeho odbornou reputaci, avšak devastující pro Česko. Může se totiž rychle ukázat, že Michlova (ne)léčba inflace je zcela mylná. Česko se každopádně zatím nejen nevyhnulo recesi, ale ještě se silně rozkymácela jeho dosavadní cenová stabilita.
Jestli přitom ve zdejší kolektivní paměti přetrvává nějaká odstrašující ekonomická událost, pak měnová reforma z roku 1953, během níž komunisté lidem ukradli i to málo, co si po válce dokázali našetřit. Od dlouhodobé dvouciferné inflace, která lidem znehodnocuje úspory a přináší vysoké ceny, se ale v tomto ohledu bohužel moc neliší.
Inflace děkuje za spolupráci
Ještě před sněmovními volbami v roce 2021 se Aleš Michl v MF Dnes urputně zastával svého patrona Andreje Babiše (ANO), že jeho kabinet za zrychlování inflace nemůže: "Pečovat o cenovou stabilitu je úkolem ČNB. Vláda za to fakt nemůže. Pokud na někoho chcete řvát, tak spíš na mě tedy."
Po Babišově odchodu do opozice ale zcela přehodil výhybku a už se na něj řvát nemá. Nyní říká, že Česká národní banka vlastně nic moc dalšího s úroky dělat nemůže a důležité je, aby začala šetřit hlavně vláda. Co nebylo lékem za Babiše, je najednou lékem za Petra Fialy (ODS). Pokud ale centrální banka zcela vědomě přestala využívat svoji základní zbraň - úrokové sazby -, pak rezignovala na péči o cenovou stabilitu, ať to nazývá, jak chce.
Že to není dobré rozhodnutí, vidíme i na aktuálních údajích. Inflace v Česku poskočila na 16,2 procenta. Přesná čísla nejsou zas tak důležitá, protože cenové hladiny jsou v meziročním srovnání tak rozjeté nejrůznějšími státními dotacemi, až se to dá obtížně porovnávat. Důležitý je trend. A ten je meziměsíčně i meziročně vzestupný. Ve zbytku Evropy přitom něco takového nepozorujeme, s výjimkou odstrašujících případů, jaké představují válečná Ukrajina či třeba Turecko nebo Maďarsko - tedy země buď zasažené ruskou válečnou agresí, nebo řízené ekonomicky zcela nekompetentními vládami.
Nová rada ČNB argumentuje tím, že sazby jsou už dost vysoko, takže je místo nich třeba manipulovat s korunou. Posiluje ji tedy tím, že rozpouští devizové rezervy. Což si může dovolit, protože jsou díky někdejším měnovým intervencím mohutné. Nicméně jde o krok velmi riskantní. Síla koruny nestojí na žádném pevném základě, naopak se čeká její oslabení, přesto do ní teď Michlovi lidé "lifrují" miliardy eur, jen aby nemuseli plout úrokovým kanálem vzhůru. Jakmile se ale začne s korunou více obchodovat, celá tato křehká a velmi drahá konstrukce se může také spektakulárně zhroutit.
Ač se tedy Česko co do ekonomické situace momentálně zdánlivě nijak výrazně neodlišuje od sousedního Polska, reálně je mezi oběma zeměmi zásadní rozdíl. Poláci neměli před krizí tak přehřátý trh práce ani nemovitostí, nedopují nyní zlotý devizovými steroidy a ekonomické zpomalení by tam tak mělo ceny vrátit do snesitelného pásma. Česko by ale podle převládajícího názoru ekonomů potřebovalo vyšší sazby a hlavně mnohem radikálnější rétoriku, aby zkrotilo inflační očekávání.
Spokojený holding
Že sazby by u nás měly stoupat, doporučuje nejen většina odborníků, ale třeba už i Mezinárodní měnový fond. Otázka je, proč Michl a jeho tým vidí věci jinak. Dvě vysvětlení by se nabízela.
Může věřit, že sedmiprocentní úroková míra je přesně to pravé ořechové, co zkrotí růst cen a nepošle přitom zemi do hlubší recese, než je nutné. Něco takového ale celý drahý aparát centrální banky zatím nedoložil jedinou studií. Takže to spíše vypadá, že na aktuální úrovni jsme se zastavili prostě jen z toho důvodu, že tu zůstala po "rusnokovcích". Zda je v tuto chvíli dle Michlových záměrů správná sazba pět či dvacet procent, na něž počátkem 80. let v boji proti inflaci dostoupaly třeba USA, nevíme, protože to guvernér neříká.
Pak je tedy možné také mnohem temnější vysvětlení. Michlova kariéra odstartovala po boku Andreje Babiše. Ten opakovaně plédoval za co nejlevnější peníze, protože to jako majitel holdingu s poměrně velkými úvěry potřebuje.
Agrofert má dle posledních čísel 33,3 miliardy úvěrů, z toho tři čtvrtiny v cizích měnách, hlavně v euru. Dle jeho vlastních propočtů znehodnocení koruny vůči euru o 10 procent znamená pro podnik snížení zisku o 395 milionů korun. Když vzroste úroková míra o 50 bazických bodů, je to zas snížení zisku o 144 milionů korun. Ideální pro něj tedy jsou co nejnižší sazby a co nejsilnější koruna. Otázka je, zda je to ideální i pro Česko a jeho obyvatele.
Rašín na hliněných nohou
Každopádně současná divočina s nespoutanou inflací nenechává vzpomenout jen na měnovou reformu z roku 1953. Ničí i to pozitivní, co si v kolektivní paměti vybavujeme v souvislosti s ekonomikou.
Aleš Michl se rád odvolává na příběh prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína a jeho politiku silné koruny. Ale ta za Rašína musela stát na pevných základech. Ty však rozhodně není možné nahradit tím, že jednou za měsíc centrální banka hodí vidlemi na trhy pár miliard eur, aby korunu na chvíli uměle zpevnila.
Nezkrocená inflace navíc ničí i další pozitivní český příběh - ten těsně porevoluční. Na začátku devadesátých let se ukázalo, že rychlý vzestup cen na krátkou chvíli nemusí uškodit, pokud reforma stojí za to. Což byl případ tehdejšího základního narovnání ekonomiky liberalizací cen. A ač si tak mnozí ještě pamatují cenový šok, který to přineslo, nikdo nepochybuje, že to byla přijatelná daň za pozdější stabilitu. Žádný takový pozitivní výhled ale aktuální kroky ČNB nenabízejí.
Situace tedy nevypadá vůbec dobře, naděje však umírá poslední. V tomto případě má podobou doufání, že radní přestanou být slepě poslušní vůči přáním guvernéra a vzpomenou si na základní poučku: Inflace je zlo. A velká inflace je velké zlo.
