Vladimir Putin bez ohledu na mezinárodní právo zabírá ukrajinský Krym. Jeho armáda je mnohonásobně silnější než ukrajinská a to stačí. Jako by se svlékl donaha, on i celý jeho politický systém je najednou zřetelně vidět. Ruská demokracie platí pouze v případě, že si za slovo „demo“ dosadíme "Putin". Co to znamená pro Česko? Snad vystřízliví.
Celé roky můžeme sledovat, jak se mění přístup k Rusku, jak mu čeští politici čím dál víc nadbíhají, poklonkují. Úzce to souvisí s rolí komunistů v české politice. Obrázek Ruska jako Goliáše, který bez milosti polkne kdejakého sousedního trpaslíka, se u nás pomalu ředil, bledl. Ostražitý byl vůči Rusku a komunistům Václav Havel, ale po jeho odchodu z Hradu se přístup začal měnit.
Skoro jako by se z toho stala česká politická móda být „proruský“, vyjíždět na Východ, mluvit o demokratickém, přátelském Rusku, zhlížet se ve Vladimiru Putuinovi a jeho metodách. Není divu. Kterého českého velepolitika by nefascinoval model Putin – Medveděv, ta komická pojistka prezidentování a premiérování.
Klaus moskvofil
Václav Klaus byl Moskvě velmi velmi nakloněn. (A, nezapomeňme, komunisty přivedl zpět na Hrad.) Přihlásil nás sice do Evropské unie, ale to byla jen jakási „poznaná nutnost“. Postupem času se z Klause stal takřka absolutní eurovymítač a zároveň veliký moskvofil. Tento pán zavedl euroskepsi, nebo spíš eurofobii jako novou módu. Pozorovali jsme (mnozí s odporem) dva nové trendy – podlézání Rusku a Číně, velkým nedemokratickým režimům, a až zběsilé vysmívání se Evropské unii, odmítání EU.
Člověk u nás mohl nabýt snadno dojmu, že s Ruskem, přesně řečeno s Putinem, by nám bylo lépe, bezpečněji, že patříme na Východ, a nikoli na Západ, jak jsme si v jakémsi pomatení mysli po roce 1989 mysleli.
Člověk u nás mohl nabýt dojmu, že s Ruskem, přesně řečeno s Putinem, by nám bylo lépe, bezpečněji, že patříme na Východ, a nikoli na Západ, jak jsme si v jakémsi pomatení mysli po roce 1989 mysleli.
Symbolickým aktem této moskevské orientace se v roce 2007 stalo předání Puškinovy medaile Václavu Klausovi na Hradě. Uděluje se osobnostem, jež se významně zasloužily o šíření a studium ruského jazyka. Metál předal ruský velvyslanec v Česku Alexej Fedotov. Jen aby bylo jasno, oč jde. V ten rok onu medaili dostali ještě prezident Guayany Jagdeo Bharrat, mongolský prezident Nambaryn Enchbajar, chorvatský prezident Stjepan Mesić, bývalý generální tajemník ÚV KS Číny Ťiang Ce-min, někdejší předseda čínské vlády Li Pcheng a čínský ministr obrany Cchao Kang-čchuan...
Východňár Klaus se ocitl opravdu v úžasné partě. Pravil tehdy, že medaile je dalším potvrzením dobrých česko-ruských vztahů, které „opět nalézají svoji normálnost“.
Klausovská normálnost (normalizace) však maličko haprovala, Rusové se na nás v tu dobu začínali „mračit“, jak by řekl velký Václav. Moskva dávala najevo nespokojenost nad tím, že Američané chtěli na českém území, v Brdech, vybudovat protiraketový radar. Česká vláda ujišťovala, že zařízení nemá být namířeno proti Rusku.
Radar a normalizace
Radar v Brdech (dodejme, šlo o obranný radar; společně s raketami v Polsku se měl stát součástí americké protiraketové základny v Evropě) byl důležitou ukázkou toho, jak se české postoje od roku 1989 změnily, vracely do normálu, jak jsme normál znali z minulého režimu. Proti radaru se – za evidentní podpory ruských tajných služeb na našem území – zvedl silný odpor. Najednou se začalo ukazovat, že klausovská politická masáž, tedy neustálé zpochybňování Unie a velebení Putina, přináší ovoce. Později (v září 2009) Spojené státy oznámily, že základnu v Brdech a Polsku nepostaví.
Za prostudování stojí výroční zprávy BIS, které po mnoho let hovoří stále znovu a znovu o nebezpečné aktivitě ruských zpravodajců u nás. Kupříkladu v šest let staré zprávě stojí: „Ve své ryze kontrarozvědné činnosti se BIS v roce 2008 soustředila především na působení zpravodajských služeb (ZS) Ruské federace, které na našem území vystupují zdaleka nejaktivněji.“ Ve zprávách BIS rok co rok čteme o tom, jak jsou ruští agenti aktivní, jak u nás řádí. Ale politici, natožpak Klaus, na to nedbali.
Ve hře bylo (a dosud je) kupříkladu rozšíření atomové elektrárny Temelín. Na tuto gigantickou zakázku si Rusové brousí zuby. Mimo jiné se mluvilo o tom, že právě kvůli Temelínu u nás vznikla pobočka ruské gigantické banky Sberbank (pohltila rakouskou Volksbank i s jejími českými pobočkami). Je známo, že Rusy v Temelíně podporoval kupříkladu právě Klaus. Není třeba připomínat, že jaderná energie má pro Česko zásadní strategický význam a že by rozšíření Temelína bylo pro Rusy dalším širokým vchodem do české ekonomiky i politiky. Jakási ruská brána borců.
Pussy Riot a Plastic People
Klaus není jediný český pravicový politik, který neváhal Rusům nadběhnout. Jasnou ukázkou, jak svobodný pěstuje Putin režim, bylo odsouzení punkové skupiny Pussy Riot za antiputinovský výstup v pravoslavném chrámu. (Připomínalo to, jak československý komunistický režim jednal s undergroundem, například se skupinou Plastic People.)
Tehdejší český premiér Petr Nečas k odsouzení ruských punkerek řekl: „Umělé a falešné adorování takové záležitosti, jako je ruská skupina Pussy Riot, něco, co je vrcholem nevkusu, a v žádném případě něco, co symbolizuje svobodu a demokracii. Přesto se část politiků nechá unést touto módní vlnou, a má to potom dopad na toto exportní teritorium.“ – Přednost před lidskými právy dostalo exportní teritorium.
Nečasův ministr zahraničí Karel Schwarzenberg stál na opačné straně. Jako jeden z mála českých politiků zůstal vůči Rusku vždy ostražitý. Ale Nečasovo slabošské vyjádření se nelíbilo ani tehdejšímu stínovému ministru zahraničí sociálních demokratů Lubomíru Zaorálkovi: „Takto se zahraniční politika dělat nedá. Budeme k smíchu,“ pravil.
Prezident Miloš Zeman v Klausově náklonnosti vůči Rusku a Putinovi pokračoval. Rozdíl tkvěl však v tom, že Zeman neútočí na EU. Do Moskvy jako velvyslance protlačil Vladimíra Remka, europoslance za KSČM. Remek se „vyznamenal“ hned při nástupu. Když 16. ledna (v den, kdy se před 45 lety v Praze zapálil Jan Palach na protest proti ruské okupaci) předával pověřovací listiny Vladimiru Putinovi, připjal si nejvyšší sovětské vyznamenání, zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu, kterým byl oceněn za let do vesmíru. – I to byl akt ryze normalizační, pokud jde o vztahy s Ruskem. Prezident Putin se musel uculovat nad tou servilitou.
Konec ruské módy v Česku?
Takových rusofilských momentů najdeme samozřejmě více. (Všimněme si, jací lidé podporovali a podporují Miloše Zemana: dříve lobbista Šlouf, stále dál tankista Zbytek či zástupce Lukoilu v Česku Nejedlý - všichni napojení na ruskou ambasádu. Nebo Zemanova - Rusnokova vláda a její vyškrtnutí pasáže o nebezpečných ruských kozácích v Česku ve vládní zprávě o národnostních menšinách.)
Dnes se situace ale rapidně změnila. Vladimir Putin se odkopal, dokonce i Miloš Zeman v podstatě odsoudil ruskou vojenskou okupaci ukrajinského Krymu. Česká vláda, kterou v tom nejvíce zastupuje premiér Bohuslav Sobotka a ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, považuje ruskou intervenci na Krymu za brutální porušení mezinárodního práva. (Dodejme, že KSČM je mnohem opatrnější, okupaci neodsuzuje.)
Můžeme doufat, že tuzemští politici díky Ukrajině konečně vystřízliví a opustí onu riskantní módní vlnu, která tak nahrávala ruské politice. Najednou může každý, kdo není slepý a hluchý, vidět, co je Putin zač. Nějaká demokracie ho zajímá nejmíň na světě. Češi po okupaci v roce 1968 dostali další mezinárodní lekci - Krym -,aby si uvědomili, že z Kremlu ještě dlouho spása nepřijde.
