Vypuklo šílenství "100 let", roztrhl se pytel s akcemi a megaakcemi, ale slaví národ? Skutečně těch sto roků státnosti hýbe lidmi, je to jejich téma? Mění se dnes něco tím, že bylo v roce 1918 založeno Československo? Jak vnímáme "stát", českou moderní státnost? Jsme stát "my", nebo "oni", občané, nebo trojčící politici, kteří se i při výročí musí předvést, vytáhnout, zamachrovat si?
Když pozorujete, co se okolo stovky odehrává, máte někdy pocit, že jde o "100 let Zemana", všecko se to nějak vztahuje k němu, co tropí, koho pozval a koho nepozval na Hrad, kam se propadl ve vyznamenávání občanů, jakou hrůzu zase vypustil z úst on nebo jeho alter ego Ovčáček.
Za touto truchlohrou se skrývá jiný svět, zákulisí, leží tam stát, chodíme tam do práce, žijeme tam. Pokud nějak hodnotit těch sto let, nebo spíš "kde jsme dnes", pak odstrčme Zemana, Ovčáčka, Okamuru, Filipa a další slaviče a dívejme se, co se skrývá za kulisami, co se neslaví, protože to není sláva, ale malér, a co se neslaví, ačkoliv by se to mělo slavit, stovka nestovka, výročí nevýročí.
Co není hodno slavení, o tom píšeme. Milion českých občanů v exekuci (jak ti "slaví", zajímá je vůbec ještě nějaká česká státnost?), 120 tisíc důchodců v exekuci, více než 600 ghett, jejichž počty neklesají, spíš naopak, Česko jako euromontovna, jako země, která chabě reaguje na šířící se zhoubné sucho, země dezinformací a fake news, ideální místo pro ruskou hybridní válku, země podceňující učitelský stav na všech úrovních, země bujícího domácího násilí, stát, kde statisíce žen čelí sexistickým útokům. Rostoucí nacionalismus a neonacismus. Zanedbaná, zčásti se rozpadající města (Praha), raději snad nepokračujme.
Je vůbec co slavit? Je radost být Čechem a věčně se třást, kdy nás zas někdo oblafne, zradí, okupuje, kdy to zas projedeme?
Je co slavit. Přežili jsme nacisty i bolševiky. Dnes jsme evropský stát, po čtyřiceti letech pod Rusem si vládneme sami a řešíme podobné problémy jako jiné unijní země, třeba rozdělení společnosti. Jsme členy Evropské unie a Severoatlantické aliance, važme si toho. Zažíváme ekonomicky příznivou dobu a aspoň umíme své vážné problémy (chudoba v bohaté zemi) vidět a pojmenovat.
Žije u nás velké množství mladých i starých lidí, kteří si váží svobody a demokracie, nehodlají si ji znovu nechat ukrást, brání ji. Sem patří třeba studentský Milion chvilek pro demokracii, mladí, aktivní lidé plní naděje, ale i tisíce odhodlaných jednotlivců.
Češi mezi "rising stars"
Tento týden jsem přednášel studentům čtvrtých a pátých ročníků žurnalistiky, mladým ženám a mužům, kteří chtějí dělat povolání, jež čelí těžkým útokům mocných nejen u nás. Potěšilo mě, když vyjmenovávali, co jim leží na srdci: pravda, jak hájit pravdu, pravdivé informace, jak se vyrovnat s tím, když prohrávají (prohráli v prezidentské volbě), jak oslovit lidi, kteří jsou zmanipulovaní, jak čelit dezinformacím. Silná nastupující generace novinářů. Radost.
Češi ve velkém pomáhají doma i ve světě, tisíce českých dobrovolníků vyjížděly do uprchlických táborů, vznikly organizace jako Pomoc lidem na útěku a jejich Czech team, skupina Hlavák, ADRA, Adventistická agentura pro pomoc a rozvoj, čeští lékaři se účastní akcí Lékařů bez hranic, pomáhají i církve, pomáhala skupina Klinika a samozřejmě české neziskovky, nejznámější Člověk v tísni, a další a další. Dodejme, že tyto skupiny často pracují proti vůli špičkových politiků a pod palbou dezinformačních serverů.
Ukazuje se čím dál jasněji, že se Češi nenechají zatlačit, zavést do státní firmy, odmítají poměrně masivně stát jako firmu s majitelem. Naši vojáci patří mezi kvalitní, oceňovanou součást sil NATO (i když zároveň platí, že do aliance neplatíme, k čemu jsme se zavázali).
I přesto, že byla česká věda mnoho let podhodnocena, slaví poslední dobou až nečekané úspěchy. Letos hned pět českých mladých vědců získalo startovací grant Evropské výzkumné rady, což je mimořádný úspěch, o tuto podporu vědcům, jíž se značně nepřesně, leč hřejivě, přezdívá "malá Nobelovka", žádalo celkem 3170 špičkových vědců z celé EU a uspělo 403.
Jeden z nejprestižnějších světových vědeckých časopisů Nature ve svém posledním čísle (7723), v části Nature index / rising stars (rostoucí hvězdy) zveřejnil přehled šesti "challenger states", států skokanů, které zaznamenaly největší absolutní procentuální zvýšení příspěvku do Nature indexu (vzrostl jim počet výzkumných článků publikovaných v 82 nejkvalitnějších vědeckých časopisech světa) od roku 2015. Znamená to, že udělaly největší pokrok, skok, je to Čína, Rakousko, Norsko, Česko, Brazílie a Írán.
V tabulce "rostoucích hvězd", 50 skokanů mezi světovými vědeckými institucemi od roku 2015 do roku 2017, najdeme na 40. místě českou Akademii věd. Nemluví se o tom, ale je to síla.
Můžeme objevit víc podobných zasunutých pozitivních posunů vpřed, stačí jen odstrčit všude trčícího Zemana a nakouknout do "obyčejného", nezemanovského českého světa.
Za kulisami, za často odpudivým politickým divadlem není až tak zle. Máme velké problémy, velká část občanů se sociálně propadá kamsi do pekel a dokážeme bezohledně, tupě ničit vlastní zemi, ale zároveň si nevedeme špatně, nejsme všichni zmanipulovaní, lhostejní či krutí a dokážeme být i světově úspěšní. Nejsme jen Zeman.
