Dalo se to vlastně čekat: šéfka státní kasy Alena Schillerová krátí rozpočet ministerstva obrany na příští rok - z více než pětadevadesáti miliard na necelých jednadevadesát. Nemusí jít přitom o konečný škrt.
Za přivřenými penězovody ale rozhodně nestojí jen tlak komunistů, zapřisáhlých odpůrců Severoatlantické aliance. Stačí nahlédnout do zpráv Nejvyššího kontrolního úřadu, který už roky upozorňuje na předražené zbrojní zakázky, cenově nevýhodný servis armádní techniky i zbabrané soutěže na vojenskou výstroj.
Ministerstvo obrany ruku v ruce s velením armády ale všechny výtky bagatelizuje. Zkušené kontrolory označuje za diletanty, kteří potřebám armády za mák nerozumí. A k poslancům sněmovního výboru pro obranu přistupuje bezmála s arogancí, jakou projevují frajtři na buzerplace. Výsledek? Stamilionové pokuty od Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Není se tedy zas tak moc co divit, že ministryni financí došla trpělivost.
Armádní chucpe
Premiér Andrej Babiš i Alena Schillerová přitom v minulosti veřejnost i spojence v NATO opakovaně ujišťovali, že závazek navýšit do roku 2024 obranný rozpočet na 2 % HDP (což by činilo rekordních 135 miliard) berou vážně. Vzácně je v tom navíc podporovala celá demokratická opozice. Byl by ale nevýkonný akviziční systém ministerstva obrany takové peníze vůbec schopen efektivně a smysluplně utratit?
Podívejme se, jak s finančními prostředky armádní velení v minulosti zacházelo, když politici vstřícně otevřeli kasu. Připomeňme třeba neblahou éru černých fondů na generálním štábu, kterou lze charakterizovat uvažováním "peněz je dost, co bychom nerozhazovali, ať to stojí, co to stojí ". A to nejednou bez ohledu na obranyschopnost země, kterou se představitelé resortu při natahování rukou tak rádi zaštiťují.
Nevydařené či odkládané armádní zakázky nejsou ostatně ničím mimořádným. Když například velení letectva seznámilo před léty konstruktéry Aera Vodochody se svými představami o parametrech nového bitevníku L-159, zjistilo, že takový "superletoun" sice na papíře se všemi zbrojními a sledovacími systémy vypadá skvěle, ale nemůže nikdy vzlétnout. Ne vše, co si vojáci vysní, je zkrátka technicky proveditelné a hlavně pro český státní rozpočet dostupné.
Neustále se v minulosti měnily i požadavky na vybavení licenčně vyráběného obrněnce Pandur, takže ve výsledku byl moc drahý a vojáci si mohli pořídit jen násobně nižší počet kusů.
A jinak tomu není dnes ani při nákupech další výzbroje. Armáda si něco objedná - a teprve dodatečně zjistí, že by vlastně ráda něco trochu jiného. Kvalitnějšího, ale také podstatně dražšího, takže nad své finanční možnosti. Jako tomu bylo třeba v případě špičkového sledovacího systému Věra od pardubické firmy ERA.
Alibistický argument ministerských úředníků, že výrobek, který si dodatečně spolu s vojáky naporoučeli, neodpovídá původnímu zadání, takže se kontrakt ruší, má navíc se seriózním obchodním jednáním (a proklamovanou podporou domácího obranného průmyslu) jen pramálo společného - působí spíše jako opsaný z čítanky o mafiánských praktikách.
Není pak divu, že se v takovém prostředí skvěle daří vyděračským zbrojařským figurkám, které obcházejí konkurenci a vynucují si nemalé provize jen za to, že do jejich kontraktů nehodí vidle.
Dobráci chodívají žebrat
Není to tak dlouho, co ministerstvo obrany spolu s velením armády hrozilo, že nevrátí-li mu vláda pět miliard, které před časem zmrazila jako úlitbu komunistům, na jejichž podpoře je závislá, bude tím vážně ohrožena nejen obranyschopnost země, ale i strategický nákup 210 pásových obrněnců za 52 miliard a desítky na něj navázaných kontraktů.
Lubomír Metnar dokonce uvolněním peněz podmiňoval setrvání v ministerském křesle. Vojáci je - i přes odpor komunistů - dostali. Zanedlouho ovšem putovaly zpět do státní kasy kvůli zpoždění právě onoho léta připravovaného projektu…
Veta je najednou po siláckých titulcích "Velitelské shromáždění podpořilo modernizaci a odmítlo škrty", "Byl jsem znechucen a Babišovi jsem nabízel rezignaci, říká ministr obrany Metnar", "Modernizace musí pokračovat"…Ticho po pěšině. Jako by se vlastně nic nestalo.
Mohou tedy za poškozování kreditu Česka v očích aliančních spojenců opravdu jen komunisté? A lze nejnověji oznámené škrty v obranném rozpočtu hodit jednoduše jen na premiérovu hlavu? Na jeho místě by se pravděpodobně nezachovali jinak ani jeho nynější opoziční kritici.
Vyčítat lze Andreji Babišovi nicméně to, jak dlouho lil peníze (dost možná i v dobré víře) do nefunkčního - a to je ještě slabé slovo - akvizičního systému ministerstva obrany. Neomlouvá jej ani fakt, že Augiášův chlév zdědil po předchůdcích z řad ČSSD i ODS, kteří se teď do něj tvrdě obouvají. Pánem je už nějaký čas on, dávno měl zjednat nápravu.
Koaličním i opozičním poslancům, kteří se s čistými úmysly roky snažili zvyšovat obranný rozpočet, abychom dostáli spojeneckým závazkům v NATO, teď možná na mysli tane pořekadlo o dobrotě a žebrotě. I oni střízliví z podpory, která by za normálních poměrů byla zcela namístě.
