Mezinárodní olympijský výbor stojí před těžkou volbou. Má kvůli dopingu vyloučit Rusko a jeho sportovce z olympiády v Riu?
Berme jako hotovou věc, že zprávy o systematickém, státem zaštítěném dopingu ruských sportovců jsou pravdivé, a nejde o podvrh, o spiknutí Západu vůči emancipované východní velmoci. Proč by to probůh Světová antidopingová agentura dělala? Konspirační teorie odložme, ruský špičkový sport byl či je prolezlý dopingem. Týká se jak atletiky či vzpírání, tak zimních sportů na minulé olympiádě v Soči. Nebo i fotbalu.
Ne že by všichni kromě Rusů byli za všech okolností svatí – ale když se do manipulování se vzorky tělních tekutin zapojí agenti tajných služeb pořadatelské země, je to pro olympijské hry a olympijské činovníky mokrý hadr mezi oči. Potupa. Pokud není MOV splachovací, musí z toho vyvodit vážné důsledky už z důvodu sebeúcty.
Olympiády si zakládají na rituálech. Vybraný zástupce sportovců na začátku her symbolicky slibuje, že „vystoupíme na olympijských hrách jako čestní soupeři, poslušni pravidel, která je řídí, za sport bez dopingu a drog, v rytířském duchu pro slávu sportu a čest našich družstev.“ Také trenéři a další členové doprovodu se zavazují „podporovat a dodržovat zásady sportovního ducha a hry fair play v souladu se základními principy olympismu.“
Tak tomu – sliby chyby – bylo i předloni v Soči. Načež se Rusko, pozdější vítěz medailového pořadí národů, vysmálo ostatním do obličeje. Diváci tleskali, Putin tleskal, a Rusové podváděli jak Volkswagen s emisemi.
Klíčové je, že nešlo, ani v případě ruské atletiky, o selhání jednotlivců, zmámených touhou po medailích, prestiži nebo dokonce materiálních požitcích. Ruský doping byl podle vyšetřování státní. Made in Russia. Sloužil nejen sportovcům, ale skrze ně i zájmům země. Podíleli se na něm daňoví poplatníci.
Dva týdny před následující olympiádou je to buď – anebo. Buď vyloučit Rusko jako účastnickou zemi se vším všudy a připustit, že zákaz postihne i sportovce, kteří o doping nikdy nezavadili. A připravit se na žaloby. Anebo dát Rusům jen symbolická omezení (MOV už oznámil, že do Ria nesmí představitelé ministerstva sportu) a počítat s tím, že místo přídomku „čisté“ budou hry upadat do podezření, že jsou „cinklé“. A hlavně: vzhledem k rozsahu skandálu ze Soči by taková cesta budila dojem „vlastně se nic nestalo, jede se dál“.
Bohužel pro čestné sportovce a jejich fanoušky, správná je první možnost. Hry v Riu bez ruské vlajky. Jestli bude moci někdo další – podobně jako dálkařka Klišinová, která není testována v Rusku – startovat jako „neutrál“, to ať MOV vyřeší, jak umí, ale moc času nemá.
MOV dobře ví, že nejde jen o principy olympismu a fair play (diskusi o smysluplnosti či licoměrnosti boje s dopingem nechme stranou), ale že nahlodaná věrohodnost her by ohrozila i zájem diváků a především miliardových sponzorů. Doping a dopingová podezření poskvrňují globální (show)byznys olympiád.
Námitka, že vyloučení by Rusko jen zatvrdilo, ukřivdilo nevinným a posílilo jestřáby, připomíná argumenty vůči hospodářským sankcím. Samozřejmě že trestnou olympijskou lavici může, stejně jako ekonomické embargo, využít narativ ruské propagandy. Samozřejmě že mnoho lidí s ním bude souhlasit. Ale to jsou dodatečné faktory, které MOV nemůže nijak ovlivnit. Nemůže vidět za roh. Stejně tak by se dalo spekulovat, že pro ruský systém a režim by bylo užitečnější, když dopingová aféra vyústí v nějaký polovičatý trest, hybridní zákaz-nezákaz.
Jestli dopoval stát, nezbývá než za něj stát potrestat. Pochopitelně, i kdyby na místě Ruska byla jakákoli jiná země.
