Baku je hezké. Vypadá jako zmenšená směs Petrohradu a Istanbulu, ruského a tureckého.
Nejkrásnější budovy pocházejí z doby prvního ropného boomu na přelomu 19. a 20. století. Nad městem ční honosná Villa Petrolea, kterou si postavili bratři Nobelové, místní magnáti. Budova filharmonie pochází z roku 1910 a předlohou k její stavbě bylo casino v Monte Carlu. Projektoval ji arménský architekt Gabriel Ter-Mikelov. Krom ní tam postavili Arméni i mnoho dalších výstavních domů. Nebo v nich aspoň bydleli. Arménské matce se tady narodil třeba šachový mistr světa a Putinův kritik Garri Kasparov.
V roce 1990 ale všichni Arméni z města uprchli při útocích, kterými část Ázerbájdžánců reagovala na násilí v Náhorním Karabachu. Doba, kdy oba národy byly schopné obývat stejné místo, skončila právě během šesti let těchto bojů mezi roky 1988 a 1994.
25 tisíc mrtvých, 350 tisíc uprchlých Arménů, 750 tisíc uprchlých Ázerbájdžánců.
Tragédie začala tím, že Moskva před sto lety začlenila Náhorní Karabach do Ázerbájdžánu, ačkoliv jej obývali převážně Arméni. Není tedy divu, že za Gorbačova, když se uvolnily poměry, žádali v roce 1988 připojení ke své etnické vlasti. Azerové to odmítli - a výsledkem byla válka.
Ta letošní se od ní liší tím, že utíkají a odcházejí už jen Arméni. Dohoda vyjednaná ruským prezidentem Putinem přiřkla Ázerbájdžánu území, kde dosud žili. Zůstat nepřipadá v úvahu, Arméni a Azerové dnes už mohou pobývat jen vedle sebe, ne spolu. Do rukou Ázerbájdžánců se přitom vrací oblast, která jim patřila a nikdy nebyla součástí Karabachu, Arménie ji kontrolovala jen jako nárazníkové pásmo.
A Turci znovu vyhánějí Armény z domovů
V roce 1994 Arménie vyhrála, Ázerbájdžán utržil porážku. Na straně Azerů tak zůstala větší hořkost a zloba. Mrtví a vypálené domy se snášejí hůř, když je válka prohraná. Poražený obvykle nenávidí víc než vítěz.
Teď má Ázerbájdžán díky ziskům z ropy mnohem vyšší rozpočet. Mohl si dovolit mohutně zbrojit a jeho armáda má k dispozici i moderní izraelské bezpilotní bombardéry. S Tureckem v zádech se mu tak podařilo zvrátit situaci z roku 1994. Arménie takového spojence nemá. Její obranná smlouva s Ruskem se nevztahuje na Náhorní Karabach. Turecko, které má na svědomí někdejší arménskou genocidu, stojí dnes za Ázerbájdžánem víc než Rusko za Arménií.
Dohoda vyjednaná Putinem je přesto pro Jerevan menším zlem. Kdyby se bojovalo dál, přišel by patrně o celý Karabach. Baku načasovalo válku na dobu, kdy je svět zaměstnán koronavirem i americkými prezidentskými volbami a soužití Azerů s Armény se tak zdá být nenávratně ztraceno.
Pohled na to, jak ti druzí ve spěchu opouštějí své domovy, dává vzpomenout na dnes už skoro zapomenutý příběh z Budapešti roku 2004. Na jazykovém kurzu pořádaném NATO v maďarské metropoli se tehdy sešli frekventanti ze zemí, které s aliancí spolupracují v rámci programu Partnerství pro mír. Tedy i z Arménie a Ázerbájdžánu. Večer 18. února si ázerbájdžánský důstojník Ramil Safarov koupil v obchodě sekeru. V noci pronikl do pokoje, kde bydlel arménský účastník semináře plukovník Gurgen Margarjan, a zavraždil jej ve spánku. Před soudem Safarov řekl: "Potkávali jsme se a smál se mi do tváře".
Dostal doživotí, ale po osmi letech ho Maďarsko předalo Ázerbájdžánu pod podmínkou, že bude dál sedět v tamním vězení. Stal se opak: byl přivítán jako národní hrdina, dostal velký byt a prezident Ilham Alijev ho povýšil do hodnosti majora. Šokovaná Arménie přerušila diplomatické vztahy s Maďarskem.
Ruské jednotky teď v Karabachu snad alespoň zajistí, aby na zabíjení tentokrát nedošlo. Ani jedna strana si za přítomnosti skoro dvou tisíc ruských vojáků žádné ostřelování patrně nedovolí. Doufejme. Nikdo jiný totiž na klid dohlížet nebude. Krom Rusů a Turků se nenašla jediná země ochotná do výbušné oblasti poslat své hlídky.
