Ve středu 22. května vláda jednala o cyklistech. I to se může stát. Chtěla by nás co nejrychleji přešupačit na národ skalních kolařů. Pěkné. Ministři schválili Národní strategii rozvoje cyklistické dopravy ČR pro léta 2013-2020. Najdete v ní desítky bodů, které mají spustit erupci kolojízd a cykloturistiky.
Ministr Zbyněk Stanjura (ODS) k tomu pravil: „Cyklistická doprava je nejen zdravější, ale ve městě mnohdy i rychlejší a praktičtější než jízda autem. Důležité ale je, aby se cyklisté mohli po městě pohybovat bezpečně. Vytyčeným cílem je zvýšit podíl cyklistů na našich silnicích celkově o 10 procent a ve městech až o 25 procent a do roku 2020 snížit počet jejich úmrtí na silnicích na polovinu."
Mohlo by to začít tím, že by ministři a ministryně sami sedli na velociped a šlapali do práce. (Samozřejmě by měli na řídítkách majáček.) Nebo že by náš pan prezident jezdil po Praze na prézabikeu (něco jako papamobil). Má mnoho příznivců, jistě by je svým příkladem strhl. Ono totiž jednat o kolostrategii by opravdu chtělo, aby ministři měli zkušenost z ulic měst a českých silnic.
Šílenci i na kolech
Nejlépe znám na kole hlavní město. Dost mě děsí představa, že se tu po chodnících (jezdit po silnici je v Praze nemalé riziko) a občasných cyklostezkách prohání o čtvrtinu více kolařů. Rozuměj za dnešního stavu. Část cyklistů totiž bere jízdu na kole jako trénink, jako kondiční sport. A podle toho jejich jízda vyhlíží.
Cyklisti často nadávají na bezohledné šoféry. Jak na ně kašlou, jak je vytlačují ze silnice, ohrožují. Ale na kole nejezdí nějaký jiný lidský druh. Poměr cyklistů-pirátů na kolostezkách bude zhruba stejný jako poměr řidičů-pirátů. Předloni mě mladá cyklistka, která zřejmě jela nějaký cyklo-gumball, srazila z kola v Praze na náplavce. Vypadala, že je úplně mimo - trénovala. Denně se setkáte s kolaři, kteří jedou po chodníku jako o život. (O váš.)
V Německu, kde se na kole jezdí mnohem víc než u nás (stačí jet do Berlína - město kol), řeší velký problém bezohlednosti cyklistů; množí se tam střety řidičů s kolaři, šoféři vnímají cyklisty jako rostoucí riziko.
Mizející cyklopruhy
Představa, že nás bude ve městech o čtvrtinu víc na kolech, není lákavá. S masivností vždycky narůstají negativa. A hlavně - česká města nejsou pro cyklisty stavěná. (Strategie to ví.) Typická je v tom Praha - kam se mají cyklostezky v centru dát? Namalovat na ulici pruh pro kolo je málo; je to jen jako podpora, pseudopodpora.
Jedna z nejhorších pastí ve městech: mizející cyklopruhy. Jedete v namalovaném kolopásu, náhle se silnice zúží, většinou v nějakém komplikovaném místě, cyklopruh je fuč a kolo se stává terčem nervních šoférů.
Jsme země aut, ne kol, země řidičů. Na 4,6 miliónu vozů u nás podle statistik připadají jen 4 milióny kol. Když jedete v Praze ráno do práce, na mnoha místech stojí beznadějné kolony automobilů. Když jedete po silnici nebo po chodníku do kopce, trpíte, protože vám výfukové plyny vtékají rovnou do plic. Z toho pohledu je dost pochybné tvrzení, že je jízda na kole nějak zdravější.
Vytvářet pseudocyklostezky (dvojšipky a kola namalovaná na úzkých ulicích) je nebezpečné. Vjet tam třeba s dítětem na kole chce buď velkou lhostejnost, nebo odvahu. Smysl má kolaře od aut pokud možno oddělovat. A zároveň vytvářet dost tras pro kola. Když je cyklostezek málo, za pěkného počasí se z nich stává japonské metro ve špičce. Mezi koly se motají bruslaři a jet tam je o zdraví.
Stanjurova strategie obsahuje desítky opatření a návodů. Hodlá dokonce cyklistiku propagovat, lákat do Česka cykloturisty z ciziny. Co by ale opravdu pomohlo? Potlačovat ve městech auta. Omezovat jim vjezd do některých ulic, do celých částí města. Brutálně je brzdit. Začít dávat kolům přednost. V Belgii a Holandsku je v podstatě samozřejmé, že kolo smí vjet opačně do jednosměrky. Výjimečné tam je, když se do jednosměrné ulice na kole v protisměru nesmí. Kolo je tam vnímáno jako důležitý dopravní prostředek, kdežto jet osobním autem je skoro jako stát se škůdcem. Je vláda ochotná takovou změnu prosadit?
Belgie: kolo smí do jednosměrky
Ve strategii mimo jiné stojí: „Rozvíjet stávající síť ucelených tras pro bezmotorovou dopravu, zajišťujících relativně rychlé a hlavně bezpečné propojení důležitých cílů cest, nejen rekreačních, ale především z bydliště na pracoviště, které také počítá s rozšiřováním zón s omezenou rychlostí na 30 km/h a tzv. sdílené komunikace společné pro motorovou a bezmotorovou dopravu."
Kolik měst bude ochotno rozšiřovat zóny s třicítkou? Brzdit auta, bránit jim ve vjezdu do center? Hlavní město se k tomu nemá. A jednosměrky, kde smíte jet na kole opačně? Najdete jich pár, trend to jistě není.
Jet na kole mimo město, po okresce, to je taky zážitek. Silnice jsou posety dírami, kolař se jim musí vyhýbat, a když se vyhýbá, riskuje, že vjede pod auto. Ve městě jsou řidiči ještě jakž takž s cyklisty srozuměni, berou je jako nutné zlo, mimo město je pro ně kolo škodná.
Hladké silnice bez děr nás ještě dlouho nečekají. (Na jejich opravdu by podle odhadu expertů byl potřeba jeden bilion korun. Na letošek vláda dala 8 miliard...)
Co by pomohlo ihned? Ve městech povolit jízdu na chodníku - s tím, že cyklista je povinen brát ohled na chodce, nesmí je ohrožovat. Mimochodem - v Praze město povolilo, že po chodníku smějí jezdit turisté na elektrických dvoukolkách segway. Ty jsou hůř ovladatelné než kolo a turisté si je často půjčují jen na den, neumějí je pořádně zkrotit. Pokud smí na chodník segway, pak je nesmysl, aby tam nesmělo mnohem bezpečnější a ovladatelnější kolo.
Národní cyklokoordinátor Jaroslav Martinek z Centra dopravního výzkumu tvrdí: „Podle studie Evropské cyklistické federace každý kilometr ujetý na kole v porovnání s řízením automobilu ušetří společnosti 96 eurocentů."
To je pěkné, ale ono u nás, pokud známo, neplatí, že na kolo přesedlávají lidé, kteří normálně do práce jezdí autem. Mnohem spíš na ně sedají ženy a muži, kteří jinak jezdí tramvají, metrem nebo autobusem.
Každý jedenáctý mrtvý byl cyklista
Další věc: do metra s kolem smíte a je to skvělé. Ale do tramvaje obecně nesmíte; jen do vybraných vozů. Pro mnoho lidí je jízda na kole po městě nepřijatelná, protože nevyjedou velké kopce. Nebo je vyjedou, ale jsou potom tak uřícení, že se musí osprchovat. Tramvaj, kam s kolem smíte, by to do jisté míry řešila.
Problém je i s parkováním kol. Málokde u nás jsou zařízeni tak, že nabízejí stojany, kam můžete stroj přivázat. Velocipedy se taky hojně kradou, ale s tím vláda nic nenadělá, policajty přidávat nebude.
Cyklostezky stavíme - podobně jako silnice a dálnice - snad nejdráž v Evropě; i tady se úspěšně krade. Když na ně nejsou peníze, dá se postupovat jinak: zavírat některé komunikace pro auta a ponechat je jen kolům. Ale i na to musí být municipální ochota. A ta většinou chybí. Potlačovat auta je u nás asi tak stejně možné, jako zdražit pivo. Nikdo si to nedovolí.
Ministr Stanjura řekl: „Přesadit všechny lidi jedoucí do práce z automobilů na kolo není reálné. Jde ale o to, aby pro ty, kteří pracují ve městě, ve kterém i žijí, mohla být doprava na kole do práce bezpečným stylem dopravy." Bezpečně na kole? Pomoct musí policie. Měla by se začít objevovat i na cyklostezkách. Chytat piráty i tam. K tomu ale dneska chybí legislativa.
Je fajn, že vláda chce pomoci cyklistice, je to sympatické. Škoda, že s tím vyrukovala až na konci svého funkčního období. Víme, že peníze nejsou, proto je nutné jít cestou utlačování aut, řidičů. A na to Zbyněk Stanjura, primátoři a starostové odvahu mít nebudou.
Každou jedenáctou osobou usmrcenou na našich silnicích byl v uplynulých letech cyklista. Smrtelné úrazy cyklistů v poměru k počtu kilometrů ujetých na kole jsou u nás podle strategie mnohem častější než v Holandsku, Belgii, Německu. I to je jeden z důvodů, proč se u nás jezdí na kole méně: lidé se bojí o život.
