Závist je z důvodů, které ne úplně chápu, na špičce žebříčku odpudivých vlastností. Ve Chcete být milionářem? ji do podkladů uváděl snad každý druhý soutěžící, zdálo se podle toho, jak je Vladimír Čech divákům představoval, když usedali do horkého křesla. Nejčastější informace o příchozím byla: "Nemáte rád závist."
Závist, psali na Facebooku někteří jeho fandové, je prý i za odporem k Andreji Babišovi. Kdo ho nechce, toho lehce prokoukneme: závidí mu úspěch, moc, peníze. (Kdežto my druzí se tím, že nezávidíme, cítíme být o to lepší, ctnostnější než oni.)
Do třetice o závisti: Prezident Miloš Zeman ji zvedl, když mluvil o laureátech státních vyznamenání: Jsem si plně vědom toho, že je bude pronásledovat závist. Že několik ušlápnutých lidiček, kteří sami v životě nic nedokázali, napíše kritické komentáře o tom, že ten či onen si ono vyznamenání nezaslouží, nebo naopak, že by ho měl dostat někdo úplně jiný.
A říkám vyznamenaným, kteří to vědí i beze mě, závist, která vás bude provázet, je něčím, co musíte překonat. I závist je lidským citem, a i když s ním nemůžeme a nesmíme souhlasit, musíme chápat, že ani ocenění není procházka růžovou zahradou a že každý, kdo bude vyznamenán, bude, jako se to už několikrát stalo, trpět právě tím, že jeho vyznamenání bude znehodnocováno.
Je zvláštní už na slavnostním aktu předjímat kritiku oceněných - to tam přece nepatří. Vyznamenání za zásluhy o Českou republiku bylo uděleno, tečka. A ještě podivnější je tu anticipovanou kritiku rozbíjet poukazem na domnělé nízké vlastnosti kritiků en bloc. Na malost závistivců atd.
Podle mě je to vedle jak ta jedle. Kdo kritizuje, že medaili dostali například režisér Zdeněk Troška nebo někdejší normalizační publicista Petr Žantovský, nedělá to v 99 procentech případů proto, že by jim vyznamenání záviděl. Že by na ně, notorický nepřejícník, žárlil, záviděl jim, že se mohou hřát ve světle slávy a kráčet z Hradu s metálem od Zemana. O to tu neběží: proč bych probůh měl závidět Luďkovi Sobotovi?
S tou závistí si prezident republiky trochu fandí. Zdroje nelibosti jsou jinde.
Jde o mučivý pocit nepatřičnosti, který se řady lidí o Zemanových 28. říjnech rok co rok zmocňuje. Vyplývá jak ze seznamu laureátů, na kterém se mísí úctyhodné a více než sporné postavy, tak z dění kolem, z hradního aranžmá (že ceremoniál řídí Vratislav Mynář, je obtížně stravitelné). A v jádru už vůbec z toho, co Miloš Zeman říká a dělá.
Problém je, že 28. října to najednou "platí" daleko víc. Stát i svátek jsou všech, ale státní svátek píší vítězové. Jeho tón autorizují ti, kdo jsou u moci a reprezentují. Daleko před ostatními prezident. A Miloš Zeman nedokáže projevit velkorysost ani v tomto případě, i 28. října rozděluje společnost.
Například tak, že dává medaili Petru Žantovskému, řka, že "nonkonformní žurnalista" není součástí mainstreamu, "jenž je podle mého názoru často podbízivý a tupý". (Helena Vondráčková, která je součástí mainstreamu v pop-music padesát let, si to doufám nevzala osobně.)
Ale nemá cenu polemizovat větu po větě. Rozhodující je, že se u mnoha lidí ve slavnostní den dostavuje pocit odcizení. A neumí nad tím mávnout rukou, protože jim na státu a jeho symbolech záleží. Takže je to trápí. Zemanova vyznamenáníáda trýzní jejich paměť a vkus. Zase jednou je jakoby všechno relativní - a na státní svátek to bolí víc než jindy.
28. října to vždycky, nejen za Miloše Zemana, vypadá, že stát je tak trochu prezidentův. Ale v Zemanově případě je těžké, pro hodně lidí nemožné se s tím smířit.
