Sláva, budou boty. Ale jen pro děti. A taky pastelky budou. Ovšem původně slibované spodní prádlo už ne.
Aktualizace koronavirových pravidel prodeje připomíná vystoupení Miloše Jakeše na sklonku komunismu, když oznamoval lidu, že se vyrobí více barevných televizí či deštníků. Což ovšem také znamenalo, že saponáty nebo toaletní papír stále nebudou.
Velmi nízká vládní ochota rozvolňovat je za stávající situace pochopitelná, ale soubor restrikcí musí být k žití a musí být možné jej nějak dodržovat. Pokud ani jedna z podmínek není splněna, noříme se místo opatření hodných 21. století do nedostatkového státního socialismu konce století 20. Také tehdy úřední moc vydávala nařízení, u kterých automaticky předpokládala, že je lidé budou porušovat.
Jdu s děravou patou…
Na otevření prodejen s dětskou obuví se dá absurdita současného stavu dobře ilustrovat. Je samozřejmě dobře, že mrazivý leden obměkčil vládu, aby dala dětem šanci teple se obout. Je ale zároveň jasné, že na nákup půjdou s rodiči. Takže se dospělý stejně dostane mezi zakázané zboží. Zatímco si ale dítě bude zkoušet nové sněhule, rodič může v prodřených botách jen smutně koukat na zašpérované regály v oddělní pro dospělé.
Pokud je zkušený a patří mezi ty šťastné, kteří umí nakupovat přes internet, objedná si něco aspoň naslepo. Ouha, je to malé. V kamenné prodejně to ovšem reklamovat nemůže, protože tam má vstup zakázán (když tam zrovna nejde s dítětem). Boty tedy vrátí. Zkusí o půl čísla větší. Také to není ono, palec pořád tlačí. Takže napotřetí o celé číslo. Sláva, po měsíci je hotovo. Místo setkání s jedním prodavačem (tím samým, kterého potkal v uzavřeném prostoru při nákupu dětské obuvi) poprskal hned několik kurýrů.
Možná ho ale v mezičase utěšuje vědomí, že finální řešení všech starostí naštěstí zůstává po ruce, protože obchody se zbraněmi a střelivem jsou stále otevřené…
Něco pod pultem, něco na melouch
Je čím dál zjevnější, že když vláda v reakci na pandemii zavírala obchody a provozovny, řídila její kroky jakási obdoba náhodného výběru. Zkraje to bylo i pochopitelné, ale od té doby už uběhla spousta času, během nějž bylo možné dát protiepidemickým opatřením nějakou hlavu a patu, aby ve svém celku působila alespoň trochu smysluplně. Zatím bohužel ani jedno stále nemají, takže je čím dál pravděpodobnější, že mnoho zboží vbrzku skončí tam, kde se mu tak dařilo za komunismu: pod pultem.
Znovuoživení by se pak nepochybně dočkala i obdoba této normalizační praxe ve službách, kde se jí říkalo dnes už pozapomenutým slovem melouch. Pamětníci si vybaví, že za nějakou tu významnější bankovku strčenou do kapsy montérek či pláště bylo možné se dočkat oficiálně nedostupné opravy.
Klesnout tak hluboko by si demokratický právní stát, který se étosem stále ještě vymezuje právě vůči nefunkčnímu a korupčnímu státnímu socialismu minulé éry, nikdy neměl dovolit. Aby se ostudnému pádu vyhnul, je nutné si přiznat, že řada opatření už prostě nefunguje.
Dramaticky rychle vadne ochota lidí nosit roušky všude tam, kde je to stále nakázáno. A to i proto, že jejich nasazování na území obce pokaždé, když se vyskytuje další osoba ve vzdálenosti do dvou metrů, představuje prakticky neřešitelný problém. Nikdo si cestou přes náměstí ústenkou neustále smýkat po obličeji nebude. Část obyvatel ji tak má nasazenou stále, ale čím dál více lidí ji už nenosí vůbec. Pocit z nesplnitelných pravidel se pak přenáší i do uzavřených prostor, takže si mnozí nezakrývají ústa a nos už ani v tramvaji.
Další absurditu představují obchody. Nikdy nikdo pořádně neodůvodnil, proč musí mít zavřeno i malé provozovny s nízkou návštěvností, když přitom jejich majitelé vidí, jak si velké řetězce umně vyložily paragrafy tak, aby třeba dětské prádlo prodávat mohly.
A dále: pro většinu populace v produktivním věku jistě nepředstavuje problém poohlédnout se po webových prodejnách, kde si metodou pokus omyl mohou obstarat většinu potřebných věcí. Neplatí to ale pro mnoho osamělých seniorů, stále ještě nemalou část obyvatel, která nemá s internetem zrovna přátelský vztah a také pro ty, k nimž doručovací služby z různých důvodů nezajíždějí.
Komu by to všechno bylo málo, může se nádavkem podívat třeba na instagram, kde není nouze o fotografie rozesmátých párů nad třetím pivem v hotelu, v němž jsou ubytováni samozřejmě jen v rámci povolené služební cesty…
Testovat, trasovat, očkovat, rozvolňovat
Je načase otevřít nejen papírnictví, ale i řadu dalších provozoven. A především školy. Epidemiologové budou za stávající situace proti znásobení sociálních kontaktů nepochybně protestovat, a to z velmi dobrých důvodů. Je tedy třeba nevyhnutelné rozvolňování něčím vyvážit. Kromě zvládnuté vakcinace například splněním nedokladných - i když dosud stále odkládaných - úkolů.
Už dlouho víme, že vir se nejvíce šíří na pracovištích a v domácnostech. Potřebujeme tedy firmy i zaměstnance pobízet k hlášení pozitivního testu na koronavir. S čímž lze ovšem uspět až po zvýšení stále velmi nízké nemocenské, do níž s covidem spadnete, čemuž se dnes řada chudších zaměstnanců (o živnostnících nemluvě) celkem pochopitelně vyhýbá.
Dalším krokem je podpora testování. Potřebujeme, aby to levné antigenní bylo masově dostupné pro každého zaměstnance, který zachrchlá. Aby bylo k dispozici u všech vchodů do ústavů sociální péče a škol.
Jen pokud bude fungovat testování, trasování a nakonec i očkování, je možné rozvolňovat. A protože omezování restrikcí je zjevně nevyhnutelné, pak to první už prostě odkládat za žádných okolností nelze. Pakliže si ovšem v nadcházejících měsících nechceme vyzkoušet život v jednom velkém - a pořádně nebezpečném - simulátoru reálného socialismu.
Jaké obchody vláda otevře? A o kolik dní prodlouží nouzový stav? Tisková konference vlády z 18. ledna 2021)
