I kdyby odezněl covid a napětí na Ukrajině, nedostatku paliva pro kulturní války se rozhodně bát nemusíme. Vláda vrací do hry staré známé rozbušky - chce například zavést dobrovolné doplňkové zdravotní pojištění, ze kterého bychom si mohli hradit nadstandardní péči. Od sporů o zdravotnické poplatky dobře víme, jak něco takového může obrátit republiku vzhůru nohama.
Přesto je chvályhodné, že to téma je opět na stole, současná podoba zdravotnictví je totiž neudržitelná - pojišťovny vykázaly za minulý rok schodek 15,6 miliardy. Může se zdát, že v pandemických časech to není tak strašné číslo, opak je ale pravdou. Kromě důchodů nešlo v minulých dvou letech na nic jiného tolik peněz, jako právě na zdravotnictví. Platby za státní pojištěnce stouply závratně o 67 miliard - na aktuálních 139 miliard. K tomu je třeba připočíst všemožné oddlužování nemocnic, dotace na covidové léky a další miliardové položky. A výsledek? Hluboký minus.
Pokud by česká společnost mládla, mohli bychom nad tím mávnout rukou. Na nákladnou zdravotní péči pro seniory by vydělávalo čím dál víc lidí v produktivním věku. Jenže situace je přesně opačná. Nejen v penzijním, ale i zdravotnickém systému tiká časovaná puma a je třeba vymontovat rozbušku, dokud to ještě jde.
Zatím se ale bohužel nezdá, že by k tomu nová vláda směřovala. Záměr zavést dobrovolné připojištění stačit nebude, máme-li zabránit výbuchu, je zapotřebí mnohem větší odvahy.
Nadstandardní Yetti
Prakticky každý zdravotnický expert požaduje katalog nadstandardů, za které by si člověk musel připlatit, protože skoro nikde jinde v Evropě není celý sektor tak závislý na veřejném pojištění, jako právě v Česku. Soukromý pilíř by tlak zmírnil a zbylo by díky němu více peněz na opravdu drahou léčbu. Jenže když se pak mají nadstandardy konkrétně určit, nikdo z lékařů najednou není ochoten ze svého oboru do nich cokoli přesunout.
A je to tady znovu. Vše nasvědčuje tomu, že výsledkem aktuálně navrhované "reformy" bude všeho všudy konec jednoho hloupého paragrafu, podle kterého se nyní nesmí k péči hrazené ze zdravotního pojištění přidávat jiná. Tedy v překladu, buď budete mít sádru od eráru, nebo si zaplatíte celou lehčenou, ale není možné - ač je to absurdní - jen doplatit rozdíl za lepší variantu. Ke stávající nabídce možná ještě přibude lepší kloub, kvalitnější oční čočka či manažerská prohlídka. A to je tak zhruba všechno.
Zavádět kvůli takovým jednotlivostem doplňkové zdravotní pojištění je ekonomická hloupost. Pokud bude nabízené doplatkové péče málo a bude pro málokoho dost zajímavá, nikdy se připojištění masově nerozšíří a skončí jako kdysi druhý důchodový pilíř - s minimem lidí, kteří nestačí na žádoucí systémovou změnu.
Mají-li se věci hnout, musí toho do nadstandardů spadnout mnohem více. Začněme se bavit třeba o drahé stomatologické péči, dnes pro mnohé zcela nedostupné. Připojištění by řadu zákroků dokázalo pro pacienty zlevnit. Viděno z druhé strany naopak hrozí, že s rostoucím deficitem systému se bude dostávat mimo dosah pacientů stále více léků i úkonů. A to ještě vůbec nepřišla řeč na nákladnou dlouhodobou péči o seniory, kterou si už dnes může dovolit financovat jen opravdu málokdo.
To vše jsou okruhy, při jejichž promyšlené a smysluplné kombinaci by se už lidem vyplatilo o zdravotním připojištění uvažovat. Kdo by chtěl namítnout, že to odporuje ústavní garanci bezplatné péče, tomu lze připomenout, že covidové vlny názorně ukázaly, jak to vypadá, když zdravotnictví kolabuje: Všichni mají na všechno teoretické právo, ale ad infinitum natažené čekací lhůty působí, že i banálnější problémy se začínají měnit v životu nebezpečné situace.
Kdo se stará o své zdraví, ušetří
Nestačí ovšem jen vytvořit balík péče natolik velký a zajímavý, aby lidem stál každý měsíc za nějakou přijatelnou sumu. Reforma by sotva měla naději na větší úspěch, pokud by pojišťovny také nemohly nabízet různé typy plánů. Jistě není z řady politických i etických důvodů žádoucí, aby celý systém ovládla ničím neregulovaná konkurence, ale možnost, aby jednotlivé ústavy mohly nejrůznějšími malusy či bonusy upravovat pojistné odvody svých klientů, by společnosti nanejvýš prospěla. Už jen proto, že by silně motivovala k starosti o vlastní zdraví. Kdo kouří a zároveň zanedbává preventivní prohlídky, tomu by vyšší poplatky připomínaly, že není od věci upravit alespoň jeden z obou zvyků.
Vláda Petra Fialy to vše nepochybně dobře ví, vždyť si to sama napsala do programu: "Zahájíme diskusi o potřebě a vhodnosti cenové konkurence zdravotních pojišťoven. Zavedeme možnost dobrovolného doplňkového připojištění." Momentálně to ale vypadá, jako by její reformní elán už po pouhých pár týdnech u moci vyprchával. První věta jako by se kamsi vypařila úplně a z druhé zůstalo minimum.
Čekání na Andreje Ratha
Pokud při čekání na penzijní reformu jímá zodpovědného Čecha už roky úzkost, je ji v případě zdravotnictví třeba znásobit. Stalo se totiž smutným pravidlem, že ta z politických sil, která kdy měla ambici v tomto ohledu něčeho dosáhnout, nakonec vždy vzala v zájmu zachování voličské přízně rychlou zpátečku.
Nyní ministerstvu zdravotnictví vládne TOP 09, která při svém vzniku (a nesrovnatelně lepším stavu financí) uvažovala o dvousetkorunovém poplatku za návštěvu specialisty bez doporučení a o připlácení u 160 vybraných výkonů. Teď se už ale není ochotna vrátit ani k obyčejným zdravotnickým poplatkům z časů svého ministra Leoše Hegera a navrhuje všeho všudy dobrovolné připojištění na minimum věcí.
Skutečnou tragikomedii ale nepochybně předvedlo zejména hnutí ANO. Jeho zakladatel zkraje vystupoval jako přesvědčený liberál, který o zdravotnictví mluvil jako o černé díře. Zvýšení odvodů za státního pojištěnce nazýval placebem a toužil po konkurenci. Výsledek? Za svého premiérování nalil bez jakéhokoliv rozmyslu do sektoru skoro sto miliard, přičemž dosud nikdo netuší, kam vlastně přesně. A aby toho nebylo málo, oponuje dnes ANO mohutně i dobrovolnému připojištění, které teď navrhuje ministr Vlastimil Válek.
A to je nepochybně teprve začátek celé show. Pokud bude vláda nadále trvat na byť je mírné soukromé spoluúčasti, sotva si Andrej Babiš nechá ujít příležitost, aby i tyto bázlivé plány vykreslil jako hotovou explozi asociálnosti. Kdo ví, třeba by si pro rozumy zašel i k propuštěnému Davidu Rathovi. Ten dobře ví, jak si na billboardech přehodit přes krk stetoskop a sevřít republiku populistickým strachem z nedostupné zdravotní péče. Co fungovalo v minulosti, zabralo by nejspíše i nyní.
Realita je bohužel přesně opačná: ještě chvíli odkládejme reformu zdravotnictví, aby se náhodou nemuselo za něco sem tam připlácet, a můžeme na kvalitní péči zapomenout všichni.
