Vyspělá Evropa stárne a Česko s ní. V polovině století budou senioři tvořit skoro třetinu tuzemské populace. Jak to promění naši společnost? A budeme na to vůbec připraveni? „Senioři jsou především normální dospělí," říká Iva Holmerová, ředitelka Gerontologického centra v Praze 8. „Takže vydělovat je ze společnosti jako skupinu 'jiných lidí' považuji za nesmírně škodlivé."
Kdo je dnes vlastně považován za starého?
Babička Boženy Němcové šla na Staré bělidlo v šestapadesáti letech. To je věk, ve kterém současné ženy ještě ani nejdou do penze. Z čehož vidíte, že se to mění a hranice se posouvají. Přestože rádi fňukáme, průměrný věk se zvyšuje, život se prodlužuje a lidé se vyššího věku dožívají v lepším zdravotním stavu než předchozí generace.
Žijí také jiným stylem a taky jsou daleko aktivnější. Pořád sice existuje arbitrární hranice, kdy se začíná mluvit o seniorech - věk 65 let - ale to slovo neznamená víc než označení člověka, který je prostě starší než někdo jiný, je to protipól juniora. Jinak jsou to lidé, kteří se v ničem neliší od lidí středního věku, jsou dospělí a dospělými zůstávají až do své smrti, i když nastane třeba ve 120 letech. Což je zatím raritní, ale pravděpodobně se jedná o reálnou možnost dlouhověkosti.
A pokud dojde ke změnám tohoto stavu dospělosti, nepřináší je stáří, ale určité nemoci.
Doc. MUDr. Iva Holmerová, Ph.D.
Ředitelka a primářka Gerontologického centra v Praze 8 - Kobylisích. Čtyři roky byla předsedkyní České gerontologické a geriatrické společnosti, je spoluzakladatelkou České alzheimerovské společnosti. Zabývá se medicínou stáří i další problematikou, jež s ním souvisí - postavením seniorů ve společnosti, rodinných pečujících i službami pro seniory.Není to tak dlouho, co se dokonce používal termín „přestárlí"...
No to bylo naprosto příšerné, naštěstí už tohle slovo ze současného slovníku vymizelo. A pomalu mizí i výraz „důchodce", i když pomaleji, než bych si přála. I ten je naprosto nevhodný, zahrnuje v sobě jakousi ekonomickou závislost, neužitečnost, postproduktivnost a podobně.
Vidíte v tom signál, že se ve společnosti vztah mladších ke starším mění?
Společnost se kultivuje všeobecně, kultivuje se i jazykově. Kéž by tato jazyková kultivace přinesla ještě taky kultivaci faktickou. Ale podle mě už je to dobrá známka.
Pořád ale se na starší pohlíží - třeba v zaměstnání - trochu spatra. Jako na někoho, kdo je už méně pružný, méně ochotný se učit... Je to tak, nebo se to jen traduje?
Těžko charakterizovat staršího člověka jako takového. Jsme heterogenní populace a ta heterogenita se ve vyšším věku rozevírá jako nůžky. Takže tu máme lidi, kteří se stávají relativně brzy, většinou vlivem nějakého onemocnění, ne zcela soběstačnými. Ale máme tu i lidi, kteří se v šedesáti, pětašedesáti rozhodnou, že úplně změní svůj životní styl, začnou dělat něco úplně nového a jsou toho schopni. Paušalizovat se nedá, je tu zkrátka spousta starších lidí, kteří se dokážou naučit spoustu nových věcí.
Samozřejmě že stáří určité změny přináší. Nastává jisté zpomalení, to myslím k hlavním charakteristikám vyššího věku patří. Ale je otázka, jak se to projeví třeba právě v pracovním procesu. Existuje dostatek výzkumů, že smíšené pracovní týmy, které zahrnují jak mladé, tak starší lidi, jsou nejefektivnější.
Čím to?
Protože mladí do nich vnesou tu svižnou schopnost učení se, tu rychlost, ale v žádném případě se nevyvarují chyb, které jsou způsobeny nedostatkem zkušeností. Zatímco ti starší mají zase zkušenosti, mají určité vzorce, šablony, ve kterých jednají efektivněji. Mají velkou trpělivost, znalosti, ale zase už nemají třeba ambice šéfovat velkému kolektivu lidí, ovládat velké množství peněz či válců ve vozidlech...
Mezi staršími a mladšími zaměstnanci prostě není taková soutěživost, jaká by se předpokládala, protože i když všichni pracují na společné věci, každý do ní přináší své. Takže chytří manažeři, kteří dovedou využít toho, co ta která věková skupina nabízí, a umí dát takovéhle týmy dohromady, na tom vždycky vydělají.
Pořád jich ale asi není dost. O seniorech se mluví hlavně v souvislosti s obavami, jestli společnost jejich rostoucí počet a podíl na populaci ekonomicky utáhne, jako už by neměli co nabídnout.
A to je taky nesmysl. Když přijdete, co já vím, třeba do hotelu ve Spojených státech, běžně tam v recepci najdete sedmdesátníka. Má spoustu životních zkušeností, nesmírně zdvořilé chování, umí třeba spoustu jazyků, ale zná také mnoho rozličných společenských zvyklostí a kultur - tak proč by ho tam nezaměstnali? Vždyť by byli sami proti sobě! Zatímco u nás je téměř ostudou, kdyby v recepci seděla nebo seděl starší recepční.
Ale vždyť i u nás ti starší recepční bývali - kdy k tomu obratu došlo?
Nejsem sociolog, takže vám to nepovím přesně. Ale myslím si, že to souvisí s nástupem toho primitivního kapitalismu (navíc naroubovaného na „mládí vpřed") před dvaceti lety, kdy se začala dávat přednost kvantitě před kvalitou a v životě jako by najednou nebyly jiné hodnoty než moc, peníze a rychlost.
Seniorů přibývá, v polovině století jich bude oproti dnešku dvojnásobek. Lidé, kteří jsou dnes ve středním věku, počítají s tím, že do penze budou moci odejít mnohem později, než se chodí dnes. Kam až se podle vás ta hranice může posunout?
Až na konec. Vezměte si, že pojištění je výdobytkem devatenáctého století a důchodové zabezpečení výdobytkem století dvacátého. Dělávám si občas legraci z mladších kolegů, že oni možná důchod poznají, ale jejich děti už ne...
No to není zrovna veselá vyhlídka.
Samozřejmě trochu přeháním, společenská smlouva určité zabezpečení dává. Ale na druhou stranu práce je součástí našeho života. A hlavně není pravda, že starší lidé, i senioři, kteří jsou léta v penzi, nepracují. Naopak, často dělají spoustu činností, které jsou společensky nesmírně užitečné a důležité. Jenom ta společnost je neuznává a výsledkem toho je pak jejich jistá pauperizace, chudnutí.
Často se třeba starají o svá vnoučata, což se bere jako něco, co je normální a co není potřeba nějak odměňovat, ani v rodině, nebo pečují o své blízké, kteří to potřebují...Takže pracovat ano - a být za práci odměňován také ano.
Ale přesto - je vůbec pro většinu společnosti reálné být ekonomicky aktivní do vysokého věku? A máme se na to začít nějak připravovat?
Myslím, že náš životní styl, fakt, že jsme bohatá země a že máme lepší péči o zdraví a podobně, tu delší pracovní činnost umožní. Jiná věc je, na jaké úrovni je u nás třeba výchova ke zdraví a podpora péče o zdraví. Ta je totiž téměř nulová.
Vezměte si třeba doporučení, že máte jíst víc ovoce a zeleniny. Vy víte, že jich máte jíst víc, třeba pět porcí denně, ale už se třeba nedozvíte, jaké, kolik - že jednou to může být zeleninová příloha, pak ovocný džus, půlka hrušky... to už si každý dovede představit. A tuhle prostou výchovu u nás nikdo nedělá.
Nebo pohyb - hýbeme se čím dál méně. A zase - pomalu nikde se nedozvíme, jak se máme hýbat, že prostá chůze aspoň pět kilometrů třikrát týdně je nesmírně příznivým faktorem, který pozitivně ovlivňuje naše zdraví - tohle mi tu strašně chybí.
Tohle už se ale dnes ve škole učí...
To jistě, ale jak máme vy nebo já daleko do školy? A ti starší? Opakování je matka moudrosti a je fakt, že když vystrčíme hlavu na severozápad od naší hranice, je překvapivé, kolik se tam dozvíme o tom, jak bychom o své zdraví měli pečovat. Když se podíváme na zdejší kampaně, jak žít zdravě, zjistíte, že jsou to většinou reklamy na různé potravinové doplňky a margaríny, což je do značné míry zavádějící. Chybí tu prostě nezávislá podpora zdravého životního stylu.
Zato se lidstvo dodnes nezbavilo touhy po elixíru mládí a obchod s omlazujícími prostředky jen kvete. Stárnutí se zastavit nedá, všichni se ho ale snaží aspoň zpomalit a svůj život prodloužit. Máte zkušenost s těmi nejstaršími - jaký je recept lékaře na dlouhý život?
Pochopitelně dobrá genetická výbava. A pak mají větší šanci na dlouhý život v relativně dobré kondici lidé, kteří jsou pozitivní, dokážou přizpůsobit svůj život různým obtížným okolnostem.
Ono to naše stěžování si a trápení se, to je vůbec jedna z nejškodlivějších věcí. Důležitá je i tvořivá činnost, duševní i fyzická, a pochopitelně strava. Pestrá, čerstvá, ale hlavně střídmá.
Doposud jsme mluvili především o lidech, které seniorský věk teprve čeká, nebo už ho sice dosáhli, ale dál chodí do zaměstnání a jejich život se vlastně nijak nezměnil. Ale udržovat ve formě by se měli i lidé ve věku vyšším. Někdy se mluví o tzv. druhém programu a myslí se tím činnost, jíž se bude člověk věnovat po odchodu do penze. Nakolik důležitý je tenhle druhý program?
Ten je přímo životně důležitý. Nejhorší ze všeho je spolehnout se jen na tu ekonomickou činnost; ta totiž jednoho dne skončí - a co pak? Je jedno, jak tenhle problém člověk vyřeší - jestli bude pracovat jinde, jinak, nebo bude dělat něco pro rodinu, pro obec... A nebo nakonec i pro sebe - jsou zarputilí koníčkáři, kteří se těší celý život, až se budou moci naplno věnovat jen svému hobby.
Ale ze zkušenosti vím, že je důležité, aby člověk dělal něco nejen pro sebe, ale i pro své okolí. I jakákoliv dobrovolná činnost, jakákoliv aktivita, sousedská, obecní, je strašně důležitá.
My se to tu snažíme trochu rozhýbat na principu burzy a zatím se nám to daří tak napůl. Pro sebe naši senioři aktivity najdou a využívají, ale pořád potřebují naši podporu a zázemí...
Chtěli byste od nich víc?
Ano, chtěli bychom, aby pokročili dál. Zorganizovali si něco sami nebo třeba dokázali vytvořit nabídku i pro ostatní, která by pro ně byla užitečná. Nějakou službu, kterou by ostatní mohli nakoupit nebo za ni poskytnout výměnou něco jiného. Nemusí to být nic velkého. Drobné opravy, které nejsou životu nebezpečné, doprovázení dětí do školy...
Třeba v Anglii se můžete setkat s tzv. lunch cluby, což jsou v podstatě malé skupiny lidí, kteří se dohodli, že si nebudou každý sám vařit denně tu jednu porci jídla k obědu, ale že se vždycky sejdou, dneska uvaří pro všechny paní Smithová, zítra paní Clarková a pozítří třeba pan Brown, a když neuvaří, aspoň pomůže umýt nádobí. Tohle zatím moc neumíme.
Možná je to určitou nedůvěřivostí, nechutí se sdružovat...
Jistě, ale právě ta komunikace je nenahraditelně důležitá. Na druhou stranu je fakt, že by k tomu obce taky měly vytvořit trochu lepší podmínky. Dám vám jeden příklad:
Norsko má zákon o seniorských radách. V tom zákoně se říká, že jak království, tak kraje a komuny umožní činnost seniorským radám. A zajistí místnost pro jejich jednání a vyslechnou si jejich závěry. Pěkný zákon, ne? Nikoho neomezuje, nikomu nic nepřikazuje, ale v podstatě říká zemi, krajům i komunám, aby sezvaly své seniory a poskytly jim někde na úřadě místnost. Senioři se sejdou, proberou, co je potřeba, a pak to buď sepíšou, nebo se objednají u starosty - zkrátka seznámí se svými závěry a doporučeními příslušnou radu a ta rada se tím musí zabývat. Nemusí podle toho rozhodnout, ale musí se tím zabývat. Což je velice dobré zapojení lidí do veřejného života a posiluje to v nich vědomí, že jsou pořád součástí společnosti.
Tady máme asi trochu dluh...
Tady máme obrovský dluh a myslím, že úcta ke starším lidem a budování příkladného vztahu k nim by měla být povinnou součástí výchovy našeho úřednictva. Obce se starají o leccos, skvěle třeba o své fotbalové stadiony nebo o projekty, do nichž proudí evropské dotace, ale měly by se také starat o nějakým způsobem znevýhodněné lidi a své seniory.
Kromě jiného i proto, že představují obrovský potenciál, a kdyby je obce uměly zapojit, ukázalo by se, že ještě dovedou se spoustou věcí pomoci. Nemluvě už o tom, že to má velký vliv na jejich lepší zdraví a kondici a stát na tom v důsledku ještě vydělá.
Copak se to už neděje - aspoň někde?
Ale ano, existují dobré příklady, třeba Praha 8. Tady už léta letoucí běží program pro seniory a třeba právě tohle Gerontologické centrum, kde spolu teď mluvíme, je zařízením městské části Praha 8. Vždycky jsme měli velké štěstí na místostarostky, které ho měly na starost, všechny ho vzaly za své a staraly a starají se, což je docela výjimečné. A jen díky tomu taky přežilo všechny turbulence ve zdravotnictví a sociální oblasti a dobře funguje.
Anebo Chrudim, abych dala mimopražský příklad - jsou prostě města a městské části, o kterých se historicky ví, že se o seniory starají, a z jejich příkladu vidíte, že to jde. Zatímco jinde zjistíte, že nic nejde, že to politiky nezajímá...
Jsou obce, které neposkytují žádné služby seniorům. Pak dochází i k takovým paradoxům, že když je člověk sám a v té obci není žádná služba, tak ani nedostane příspěvek na péči, protože nemá, za co by ho utratil. Těch dobrých příkladů zkrátka ještě není dost.
Existují země, které byste v tomto ohledu označila za příkladné?
Líbí se mi, jak je to zařízeno ve Skandinávii. Větší konkrétní zkušenosti mám z Norska, ale v ostatních severských zemích je to podobné. Je to samozřejmě trochu jiné v tom, že jsou bohatí, jejich penze navíc představují asi 60 procent platu. Ale oni přes své bohatství dokáží být velmi úsporní, co se týká nákladů a efektivnosti určitých služeb pro seniory.
Ve Skandinávii ty služby začínají člověka, u jeho rodiny, v jeho obci. A teprve ty, které není možné poskytnout v obci, se poskytují výš. Ale pokud potřebuje nějakou základní pomoc, zdravotní pomůcky nebo třeba úpravu bytu na bezbariérový, o to všechno je postaráno na obecní úrovni a to se mi strašně líbí.
Proč by to nešlo tady? Kvůli penězům?
Je to prapodivná setrvačnost, zřejmě z důvodu ageismu, diskriminace kvůli věku, to je bohužel postoj, který u nás je velice častý, i v mezinárodních srovnáních z toho vycházíme skoro nejhůř. Není to vůbec pěkná vizitka. Čtyři roky jsem teď předsedala gerontologické společnosti a z vlastní zkušenosti vím, jak strašně těžké je prosadit nějaké opatření, které je pro seniory užitečné.
Co nás v péči o seniory v Česku pálí nejvíc?
Tam to hoří všude. Pálí to v akutní péči, protože spousta seniorů je sice fit a třeba pobyt v nemocnici přežije bez komplikací, ale pak je tu skupina těch velice křehkých lidí, kteří potřebují specializovanou péči (třeba ti, kteří trpí demencí, Alzheimerovou chorobou), a těm se jí v nemocnici velmi často nedostane. Protože geriatrická oddělení tam neexistují.
Přitom jsme jednou ze zemí, kde geriatrická medicína začínala, už ve 20. letech minulého století jsme měli první geriatrickou kliniku na světě. Tak prozíraví byli naši předkové, ale my to po nich bohužel nedokážeme replikovat... Potřebujeme i kvalitní rehabilitaci a doléčení, a to také není všude dostupné. A co se týká dlouhodobé péče, tam je problémů nekonečné množství.
Přesto jste, pokud jde o péči a vztah ke starším lidem, skoro nezdolnou optimistkou. Z čeho ten váš optimismus pramení?
Teď začíná stárnout generace tzv. „baby boomers", silných ročníků, které už jsou zcela jiné než ty předchozí. Tohle jsou lidé, kteří jsou daleko aktivnější, asertivnější, sebevědomější. Nebudou váhat o leccos si říct, nebudou váhat soudit se se zaměstnavateli, pokud budou mít pocit, že jsou kvůli věku diskriminováni. Budou víc vyžadovat. A budou také větší voličskou silou, která se sebou nenechá jen tak cvičit.
Troufla byste si odhadnout, jaké stáří čeká dnešní třicátníky, čtyřicátníky?
Pokud nenastane jaderná krize, hladomor či podobná katastrofa a bude pokračovat jakási prosperita, bude se zlepšovat zdravotní stav populace a bude to dobré, aktivní a relativně zdravé stáří.
Tak jako ještě před pár lety nebylo myslitelné pracovat z domova a dnes už má skoro každý svou domácí kancelář, odkud si večer či o víkendech může pohodlně vyřizovat i pracovní agendu, tak moderní technologie pravděpodobně pokročí ještě dál a určitě usnadní mobilitu a komunikaci, které jsou pro seniory prvořadě důležité.
Už dnes mám ze své praxe pěkné příklady. Říká se, že stáří a moderní technologie nejdou dohromady, ale není to pravda. My přece nemusíme vědět, jak přesně funguje počítač, nebo se hned učit programovat. My ho prostě užíváme. A s pokrokem technologií se jejich užívání strašně zjednodušuje.
Znám starší paní, která si stěžovala na artrózu a izolaci, ve které se kvůli ztížené mobilitě ocitla. A pak dostala k osmdesátinám svůj první notebook, naučila se ovládat skype, přes který se seznámila se svým vrstevníkem bydlícím o tři bloky dál, nejdřív si psali, dnes už se navštěvují... Tohle je pro seniory obrovská věc, a je to teprve začátek. Hlavně se toho nesmějí bát. Pak zvládnou všechno.
