V pondělí 18. června si Česká republika připomněla 76. výročí hrdinné smrti parašutistů v kryptě kostela v Resslově ulici v Praze. Na stejný den shodou okolností připadla také oslava 77. narozenin bývalého prezidenta Václava Klause.
Program prezidenta Miloše Zemana byl stejný jako vloni. Piety se nezúčastnil, podvečerní oslavy ano, měl tam blahopřejnou řeč ve stoje, fotografie ho zachytily při přípitku. O válečném výročí, pro stát jednom z nejvýznamnějších, v pondělí veřejně neztratil ani slovo.
Mluvčí Jiří Ovčáček 18. června vyprodukoval 17 původních tweetů; vedle účasti prezidenta na Klausově oslavě věnovaných hlavně sporu o Miroslava Pocheho. A retweetoval Donalda Trumpa. O parašutistech nic. Jestli jim Miloš Zeman věnoval alespoň tzv. tichou vzpomínku, jako na 17. listopad, není známo.
Jako prezident se piety v Resslově ulici zúčastnil poprvé a naposledy v roce 2014. Vloni, kdy bylo jubilejní 75. výročí atentátu na Heydricha, se z pietního aktu omluvil ze zdravotních důvodů. Letos se zpráva o omluvě neobjevila. Hrad u krypty reprezentovali náčelník vojenské kanceláře a ředitel zahraničního odboru. Druhý den ráno Zeman odjel na třídenní návštěvu Ústeckého kraje, od roku 2013 šestou v pořadí. Zdraví mu nepřekáželo.
Je pozoruhodné, na co si prezident (a jeho tiskový mluvčí) udělá čas, a na co ne. V první kategorii například na pálení trenýrek nebo na setkání s účastníky rusko-české konference historiků. Ve druhé třeba na jednání s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským - anebo na veřejnou připomínku některých důležitých událostí, poklonu těm, kdo se obětovali nebo trpěli, na péči o národní paměť.
To je výsostná agenda hlavy státu. Zeman ji dlouhodobě zanedbává. Řeč není jen o 18. červnu a 17. listopadu, ale třeba i o 21. srpnu a letošním 25. únoru (70 let od roku 1948). Znovu: mlčení.
Když není říct co peprného, třeba že demokratičtí ministři byli "blbí" (1948) nebo že se politické elity "podělaly strachy" (1968), Zeman si často nedává námahu, aby se do připomínání minulosti, které tak či onak sdílí většina politiků a pravděpodobně i dospělé populace, zapojil. Přitom by, když už do Resslovky nejde, stačilo alespoň něco říct, to je jedno, že uctivě formálního. Ne. V televizi se každý týden vyslovuje ke všemu možnému i nemožnému. Just ne.
Zeman tvrdí, že "tahle země je naše". Před volbami. Zároveň jen skromně nebo vůbec nepřipomíná podstatnou část historie, která ji formovala. V tom je zjevný paradox, který znovu obrací pozornost k výkladu zájmena "naše". Čí? Země bez minulosti lidí bez paměti? Asi.
