Miloš Zeman vede druhou volební kampaň, znovu se chce stát hlavou Česka. Považován je za silného kandidáta s velikým náskokem, neboť prezidentuje a svou funkci šikovně spojuje s kampaní. Bývá dokonce vydáván za kandidáta neporazitelného, a přece tak silný není. Je dobré vědět, co se mu podařilo a co se jeví jako jeho slabina.
Některá pozitiva jsou dobrá především pro něj a pro jeho opakování nejvyšší státní funkce, některá jsou dobrá také pro nás, pro Česko. (Totéž platí i u negativ.)
Hlavní přednost: jmenoval poměrně silnou a přes všecky vnitřní půtky stabilní vládu. Nic na tom nemění fakt, že premiérem Sobotkou pohrdá; vláda je - zvlášť pro levicové voliče - poměrně úspěšná. S tím souvisí i fakt, že se české ekonomice daří, nestrádáme. Ekonomové namítnou "vláda za to nemůže, natožpak prezident", to však nic nemění na tom, že Zeman sedí na Hradě v období vnitřně poměrně šťastném.
(Námitka: společnost je rozdělena, jedna část nesnáší druhou, útočí na sebe. Tak nevypadá šťastná země. Jenomže Zeman rozdělení pěstuje, přispívá k němu, takže mu jistě nevadí. Zřejmě je vidí jako svoje pozitivum.)
Znovu nutno připomenout, že docela dobře najmenoval soudce Ústavního soudu s předsedou Pavlem Rychetským. Neocitli jsme se po jeho nástupu ve stejné situaci jako Polsko po nástupu PiS. Cenné nejen pro něj, ale i pro nás.
Další Zemanovo plus: spojuje se s úspěšným Andrejem Babišem, který zatím suverénně vede v oblibě, v preferencích, ač se zároveň topí v potížích. Prezident dobře vystihl, že spolek s Babišem může být oboustranně výhodný. Mít na své straně předsedu nejsilnější strany, udržovat s ním přátelské vztahy, to není v kampani k zahození.
(Pokud jde o Babišovy potíže, Zeman je jednak znalec českého prostředí a za druhé pragmatik. To první znamená: zjevně se neobává, že by byl Babiš usvědčen z nějakého podvodu, viz třeba nekonečné vyšetřování Čapího hnízda. To druhé znamená, že kdyby do toho Babiš přece jen "zahučel", Zeman dá najevo zklamání a odtáhne se.)
Další plus: prezident má příslib návštěvy u Donalda Trumpa. Odhadl jeho vítězství, fandil mu (jsou si podobní) a vyplatilo se mu to. Objevuje se zde však jeden háček: zatím nevíme, a nevědí to ani na Hradě, jestli půjde o státní návštěvu, což by byl úspěch nejen pro Zemana, ale i pro Českou republiku, nebo jen o společné focení, což by spíš vypadalo na přezíravý pohled amerického prezidenta, na potupné setkání. Držme Zemanovi palce, ať jede v dubnu do Washingtonu na státní návštěvu, ne jen pro společné selfíčko.
Kauzu Brady nezvládl
Jmenujme ještě další pozitivum, Zeman si krajně nesedl se šéfdiplomatem Karlem Schwarzenbergem, ale, jak se ukazuje poslední dobou, velmi dobře si rozumí s ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem, dokonce spolu hrají šachy. Otázkou zůstává, nakolik je pro zemi souhra Hradu a Černínu přínosem.
Zemanův klíčový úspěch: umí to s lidmi. Jezdí za nimi, těší se lidové důvěře, v březnu si ho v průzkumu cenilo 55 procent dotázaných. Naplňuje jeden za záměrů přímé volby - aby se politika přiblížila lidem. (A nic na tom nemění fakt, že se jim přibližuje jako papaláš, jeho voliči to tak mají rádi.)
Zároveň však Zeman na startovní čáře druhé kampaně čelí neúspěchům, prohrám. Opět některé považujme za ryze osobní, nás se moc netýkají, jiné mají celostátní dopad.
Přišel o osobu sobě blízkou, hradního protokoláře Jindřicha Forejta. Svědčí to o poměrech v jeho týmu; za veřejné tajemství se považuje, že se Forejt nesnášel s kancléřem Mynářem, s hlavní hradní postavou. Řečeno natvrdo: Zeman Forejta prohrál, chtěl ho a neudržel. Prohrál s kancléřem.
Na veřejnosti prohrál i "kauzu Brady", neudělení vyznamenání pamětníkovi holocaustu Jiřímu Bradymu. To souviselo s návštěvou dalajlámy v Praze, kde se tibetský nejvyšší duchovní sešel s ministrem kultury Danielem Hermanem. Brady metál nedostal zjevně jako odplatu za troufalost Hermana, který je jeho vzdáleným synovcem. Kauza Brady vyústila v propad důvěry v Zemana.
Setkání Hermana s dalajlámou uškodilo Zemanovi i jinak. Popuzeně zareagovala Čína: Co si to ti Češi dovolují? Následovalo potupné pročínské prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů; Zeman byl jedním z nich. Veřejnost viděla, že s Čínou Zeman pěstuje nerovný vztah. Dokonce i prezidentův přítel Pavel Rychetský řekl, že prohlášení k Číně bylo bezprecedentní a něco tak silného by mělo být použito jen v případě války či vážné krize.
Čína na nás kašle
Zemanovi se s Čínou nedaří. Razí "ekonomickou diplomacii", přetočil naši zahraniční politiku od lidských práv k nekritické spolupráci s Čínou. Kdyby se odtud do Česka investice hrnuly, voliči převážně konzumní společnosti by mu to odpustili.
Jenomže se ukazuje, že Čína u nás investuje mizivě. Loni v březnu přijel do Prahy čínský prezident Si Ťin-pching. (Část české policie se během návštěvy chovala jako policie čínská; na to jsou tuzemci zase dost citliví, ale Zemanovi pomohlo, že se to odehrálo "jen" v Praze.)
Během návštěvy podepsal řadu dohod: v roce 2016 měly čínské firmy v Česku investovat 95 miliard, do pěti let pak 232 miliard korun. Jenomže loni u nás čínské investice činily pouhé 3 miliardy, zlomeček slibované částky. To je Zemanova prohra přímo na jím vytvořeném poli "ekonomické diplomacie".
Číňané investují jen tam, kde se jim to strategicky hodí. Server Neovlivní.cz píše, jak "firma Huawei ovládla telefonní hovory Čechů". Tajné služby to považují za riziko, tudy mohou čínské zpravodajské služby získávat informace. Ukazuje se, že zde nás Zemanovy aktivity přímo ohrožují.
Bude to asi znít absurdně, ale za prohru prezidenta lze považovat i fakt, že Evropa loni celkem dobře zvládala uprchlickou vlnu. Zeman strašil, co mohl, stavěl se proti Německu, ale strategie strachu mu nevychází. Jejím výsledkem je však to, že se suneme na periferii EU. Naše velká prohra.
Doma hlava státu prohrála bitvu o Šumavu. Kvůli představám svého přítele extankisty Zdeňka Zbytka Zeman vážil cestu do sněmovny. Horoval tam za developery proti divočině, jenomže poslanci jeho postoje jasně odmítli. Prohra bolavá.
Strach debatovat se soupeři
Neodvážně, ne-li přímo zbaběle vyhlíží Zemanovo odmítnutí účastnit se debat s jinými kandidáty na Hrad. Možná je to dobrá taktika, avšak Zeman býval znám jako nebojácný debatér. Z tohoto kolbiště utekl.
Podivně působila prezidentova neúčast na pohřbu kardinála Vlka. Poslal jen věnec a vzkázal, že není pokrytec, proto na mši do Svatého Víta nepřijde. Kde mohl ukázat velkorysost, předvedl nenávist až za hrob.
Je příznivcem prezidenta Putina. Před týdnem po celém Rusku probíhaly protesty proti korupci, premiérovi Medveděvovi a Putinovi. Zemanovi nehraje do karet, že se ruská společnost začíná bouřit. Stejně nepříjemný pro něj musí být fakt, že v USA se jeho vzoru Trumpovi nedaří, prohrává jedno kolo za druhým.
Doma oznámil konec v politice po volbách poslední poslanec - lánský pučista, Jeroným Tejc. Další spiklenec z Lán, hejtman Jiří Zimola, se potýká s problémy okolo stavby rekreačního domku. Pučisté slábnou, Zemanův vliv v ČSSD též.
Za zmínku stojí prezidentovo zdraví. Podal o něm veřejný referát, potíže prý má jen od kotníků dolů. Jenomže poslední dobou vypadá mizerně (přitom má nejlepší možnou lékařskou péči). Mozek mu pracuje, ale tělo chřadne a jeho majitel vzbuzuje lítost. Nezměnila to ani fotografie, jak stojí v reprezentačním dresu na sněhu na běžkách.
Zeman částečně uspěl, nezklamal své voliče, dokonce mohl potěšit své odpůrce (Ústavní soud). Ale ve své hlavní doméně, jíž má být zahraniční reprezentace Česka, prohrává na celé čáře. Možná by měl víc objíždět evropské země než české vesnice a podniky.
