Motto: Místo posilování rovnosti šancí a rovnosti před zákonem, což jsou jediné rovnosti, o něž stojí za to usilovat, zavládla nivelizace nejhoršího ražení, kdy názor blba a vzdělance mají stejnou váhu, kde hlas podvodníka rozhoduje o budoucnosti stejnou měrou jako hlas poctivce, kde obdivovatelé kýčů jsou staveni naroveň lidem, kteří se obtěžovali pěstovat svůj vkus. (Lubomír Martínek, spisovatel).
Miloš Zeman si svérázně a naplno užívá své druhé vládnoucí období, ve kterém nejde o nic víc a o nic míň než o totální rozklad hodnot (a) republiky. Znovu už se prezidentské volby nezúčastní a podzim svého života tak může bezstarostně kořenit tím, co má nejraději, tj. rozdělováním Čechů. Po dechberoucím výroku o nepracujících Romech a ujištění, že na výročí 17. listopadu nic neřekne (jestli je to vlastně špatně, je dnes už otázkou), pak Blesku potvrdil, že státní vyznamenání z jeho rukou obdrží zpěvák Michal David.
Jistěže po celé té hromadě nemístných výroků, trapasů na národní i mezinárodní úrovni a nebezpečných politických rozhodnutí by mě to možná ani nemělo překvapit, ale snad zaslepena osmičkovým rokem nebo tím krásně opraveným Národním muzeem, které se právě 28. října znovu otevře veřejnosti, jsem zadoufala, že o stých narozeninách našeho státu se stane zázrak. Sto let už republice nikdy znovu nebude. Jen jednou budou mít státní medaile na sobě symbolickou váhu takového výročí. Kritérium Miloše Zemana pro takový titul je nicméně jednoduché - vyznamenání mají dostat lidé za celoživotní práci, kterou zlepšili život v České republice. Těch pár přátel, které Zeman mezi umělci má, už ale vyznamenáno bylo, a tak jeho osobní představu o zásluhách za showbyznys, pardon, kulturu, letos zhmotní autor hitu Ruská Máša Michal David.
"Lidská závist obecně a v Česku zvláště je téměř nekonečná," pravil Zeman. "Každé jméno vyvolá kontroverzi. U Michala Davida nemůžete říkat, že nic v životě nedokázal."
Já také netvrdím, že Michal David "nic nedokázal". Je to jeden z komerčně nejúspěšnějších producentů a interpretů, a to napříč režimy. Svůj nepopiratelný talent rozmělnil v nesmírně chytlavých a po hříchu laciných aranžích a nenáročných textech, což je ostatně jen jeho věc. Ať je teplo, nebo zima, normalizace, nebo kapitalismus, Michal David a jeho discopříběh je funkční model za každých podmínek. Pamatujete, jak hokejisté přivezli z Nagana kromě medailí a národní hrdosti i druhý dech Michala Davida? Inu, když se podaří… Jestli ale jeho další kariéra život v republice zlepšila, zkulturnila a obohatila natolik, že se zasloužila o stát (vyznamenání se jmenuje medaile Za zásluhy), je sporné a už se to netýká jen Michala Davida a jeho fanoušků. To je budování kultu kýče.
Jisté je, že ani letošní vyznamenání se nepromění z estrády v důstojný a seriózní akt, který pozvedne vlasteneckého ducha, vzbudí hlad po kultuře a zvedne požadavky na její kvalitu. Spíš upevní nízké nároky na umění a politické postoje, posílí Zemanovu pozici u jeho přesvědčených, a zároveň znovu a víc znechutí lidi, kteří s ním nesouzní a jejichž, celkem spravedlivý, hněv působí na prezidenta jako živá voda.
Léta budovaná pozice ignoranta českého národního dědictví je dnes tak pevná, že by stačil jeden jediný vstřícný krok - například neudělat ze státních vyznamenání cenu popularity - a Zemanovi odpůrci by ho za to snad i pochválili. Připomíná mi to dítě, které vříská 29 dní v měsíci, takže vás už překvapí jen v ten třicátý den, kdy přijde o hlas a dostane pochvalu za svou poslušnost, zatímco jiné děti zase vnímají jen to nadávání v den, kdy se zrovna výjimečně vztekají. Jenže takhle si chování člověka, který má reprezentovat stoletou dámu, nepředstavuji. Tohle je právě malé dítě nebo nerudný zapšklý důchodce.
Sto let už republice nikdy znovu nebude. Ale mohla by se ke svým narozeninám probrat z téhle diskotéky, začít si sama sebe trochu vážit, starat se o sebe a rozvíjet se. Jinak za dalších sto let nebude koho vyznamenávat a co slavit.
